Svatí Fabián a Šebestián

Sv. Fabián (lat. Fabianus) byl papežem v letech 236–250. Zemřel mučednickou smrtí začátkem Deciova pronásledování, poté co odmítl přinést oběť státním božstvům. Jeho památku slavíme 20. ledna spolu se sv. Šebestiánem, který jako přímluvce v dobách epidemií zdobívá morové sloupy ve známém zobrazení mladého muže připoutaného ke sloupu či kmeni stromu a provrtaného šípy. To však překvapivě nebyla podoba jeho mučednické smrti.

Svatý Fabián

Fabianus se narodil snad kolem roku 200, pocházel z venkova, do Říma přišel až jako dospělý muž. Nebyl nositelem jáhenství ani kněžství, když byl roku 236 zvolen římským biskupem.

Fabiánův pontifikát trval 14 let, většina z nich proběhla v relativním klidu – politika tehdejších římských císařů vůči křesťanství byla smířlivá. Pozdější legendy dokonce uváděly, že císař Philippus Arabs (244–249) byl prý tajným křesťanem.

Toto období klidu umožnilo Fabiánovi konsolidovat život církve v Římě. Samotné město rozdělil do sedmi obvodů, které svěřil péči sedmi jáhnů. Každému z nich bylo k dispozici sedm akolytů, z nichž jeden coby „první mezi rovnými“ býval nazýván „podjáhen (subdiaconus)“.

Zvláštní péči věnoval papež Fabián hřbitovům a katakombám. Ze Sicílie nechal dopravit ostatky nedávných mučedníků, papeže Pontiana a kněze Hippolyta, kteří zde zemřeli následkem krutého zacházení při nucených pracích v rudných dolech.

Situace se dramaticky změnila s nástupem nového císaře Decia. Ten ve snaze konsolidovat Římskou říši navenek i vnitřně nařídil všem jejím obyvatelům, aby se účastnili státního kultu, tedy oficiálních obětí římským božstvům.

Co bylo rutinní záležitostí pro pohanské obyvatelstvo, stalo se nepřijatelným pro křesťany. Účast na říšském kultu znamenala popření víry v Krista a odpad od křesťanství. Odmítali se tedy obětí účastnit, což znamenalo podle říšského zákona trest smrti.

Jednou z prvních obětí byl právě římský biskup, papež Fabián. Nebyl ovšem popraven bezprostředně po odmítnutí obětovat; byl uvězněn v římském vězení Tullianum a ponechán zcela bez prostředků k životu – aby si „rozmyslel svou zatvrzelost“. Vytrval však až do konce a zemřel zde hlady počátkem roku 250. Vzhledem k pronásledování nebylo možné zvolit jeho nástupce bezprostředně po jeho smrti, římský stolec zůstal uprázdněný více než rok.

Je s podivem, že se vůbec podařilo Fabiánovy ostatky odnést ze žaláře a pochovat, jak se sluší a patří. Pohřben byl v Kallistových katakombách – v blízkosti svého předchůdce Pontiana. Jeho památka se slaví 20. ledna spolu se sv. Šebestiánem.

Svatý Šebestián

Šebestián se narodil v polovině 3. století v Miláně a stal se vojákem v římské praetoriánské gardě, tedy elitní jednotce zodpovědné za osobní bezpečnost římského císaře. V té době se křesťané těšili relativnímu klidu bez obav z pronásledování, tato situace však neměla dlouhého trvání.

Coby praetorián se Šebestián dostal i tam, kam by běžný smrtelník neměl možnost vstoupit – mimo jiné i do vězení, kde byli drženi zatčení křesťané za nové vlny pronásledování. Navštěvoval je, povzbuzoval a těšil, tudíž jeho prozrazení bylo otázkou času.

Přítomnost aktivního křesťana v elitní jednotce byla skandální. Proto padlo rozhodnutí potrestat Šebestiána exemplárně. Udělali z něj tedy „živý terč“, na němž se jeho vlastní jednotka cvičila v lukostřelbě.

Šebestián upadl do kómatu a byl pokládán za mrtvého. Jeho tělo bylo pohozeno na pospas zvířatům, ujala se ho však sv. Irena, pozdější mučednice, která se navzdory zákazům věnovala právě pohřbívání popravených křesťanů. Zjistila, že Šebestián není dosud mrtev, a ošetřovala ho až k úplnému uzdravení.

Zpráva o tom, že Šebestián přežil svou popravu, se brzy rozšířila. Ostatně on sám se nijak netajil ani se svým životem, ani se svým křesťanstvím. Zakrátko byl zatčen a znovu odsouzen k smrti. Jeho tělo bylo pochováno za římskými hradbami poblíž Via Appia, dnes na tomto místě najdeme baziliku a katakomby San Sebastian fuori le mura.

Očekávali bychom, že Šebestián se „poučí“ z rizika, kterému unikl o vlásek, a po svém uzdravení se bude držet zkrátka a příliš na sebe neupozorňovat. Opak byl pravdou – Šebestián věděl, že se nemá za co stydět, a ochotně svědčil o Boží lásce, která ho vrátila do života – Boží lásce, kvůli které stojí za to zemřít; Boží lásce, která dává život navěky.

zdroj: santiebeati.it