Sv. Josefína Bakhita – otrokyně, kterou osvobodil Kristus

8. února si církev připomíná pozoruhodnou světici, Josefínu Bakhitu, rodačku ze súdánského Dárfúru.

Západosúdánská lokalita Dárfúr je v tomto století smutně proslulá krvavým konfliktem, který měl za následek humanitární krizi obrovských rozměrů. Přesto je i tento region rodištěm světecké osobnosti. Snad roku 1869 se zde narodila dívka, jejíž rodné jméno neznáme – a nepamatuje si je ani ona sama. Stala se totiž ještě jako malé děvčátko obětí otrokářského nájezdu; byla unesena a opakovaně prodávána jako bezprávná bytost – jako otrokyně. Jako výsměch působí jméno, které ji její „majitelé“ dali: Bakhita znamená „Šťastná“.

V otroctví se Bakhita stala obětí krutého násilí; byla cíleně mrzačena, aby se nestala atraktivní pro případného nápadníka. Uchovala si však zdravé a laskavé srdce navzdory všemu utrpení, jímž musela projít. Částečným vysvobozením pro ni bylo, když ji nakonec získal do vlastnictví italský konzul. Ten ji „daroval“ jedné známé rodině, která se vracela do Itálie. Bakhita se stala chůvou jejich novorozené dcery.

V italském Benátsku se Bakhita poprvé setkala s křesťanstvím – k nepříliš velké radosti svých italských pánů, kteří to pokládali za snahu vymanit se z jejich područí. Bakhitino přilnutí ke Kristu však bylo zcela upřímné a pod záštitou místního faráře a sester kanosiánek z Benátek mohla zahájit katechumenát a následně přijmout iniciační svátosti.

V Josefíně začalo pozvolna růst řeholní povolání. Navzdory odporu svých dosavadních „pánů“ se rozhodla sloužit jedinému Pánu – Kristu. Díky intervenci benátského patriarchy Mons. Sarta (pozdějšího papeže sv. Pia X.) u královského prokurátora dosáhla konečného rozhodnutí civilních autorit, prohlašujícího její otroctví za nezákonné, a roku 1903 mohla vstoupit do noviciátu právě sester kanosiánek.

Josefína Bakhita se přestěhovala do institutu své řeholní rodiny v městě Schio a strávila zde následujících 45 let života prostým životem ve službě Bohu i lidem. Jak sama říkala, plnění řeholních slibů pro ni nebylo nijak obtížné: „Co se těla týče, jsem čistá. Nikdy jsem nic nevlastnila. A jako otrokyně jsem zvyklá poslouchat.“ Pozoruhodné bylo, že na své zotročitele vzpomínala nejen bez hořkosti, ale dokonce s láskou: „Líbala bych jim ruce, protože bez nich bych se nestala křesťankou.“

Ve Schiu přečkala Josefína Bakhita dvě světové války a zde také zemřela 8. února 1947. Když ji sv. Jan Pavel II. roku 2000 kanonizoval, stal se tento den jejím svátkem. Bakhitino jméno nese společnost Bakhita zaměřená na pomoc lidem, rodinám a komunitám na cestě od různých forem moderního otroctví. 8. únor se také od roku 2015 z rozhodnutí papeže Františka stal Mezinárodním dnem modliteb a reflexe proti obchodování s lidmi (viz též obchodsludmi.sk). V roce 2017 při této příležitosti papež František řekl: „Svatá Josefina Bakhita, tato dívka, která byla v Africe zotročena a ponížena, neztratila naději a dál nesla víru, když skončila jako migrantka v Evropě, kde pocítila Pánovo povolání a stala se řeholnicí. Prosme svatou Josefinu Bakhitu za všechny migranty, prchající, sdírané a strádající lidi.“ (citováno z missio.cz) Při generální audienci v říjnu 2023 pak prohlásil: „Svatá Josefína Bakhita nám svým příkladem ukazuje cestu, jak se osvobodit od strachu, jak odhalit naše pokrytectví a sobectví, jak překonat zášť a konflikty, jak se smířit sami se sebou a najít mír v našich rodinách a společenstvích. Nabízí nám světlo naděje v této těžké době nedůvěry k druhým.“ (audience 11. 10. 2023)

Zdroj: Novéna ke svaté Josefíně Bakhitě za běžence; Refugium, Olomouc 2019