Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného velekněze

Tento svátek slavíme ve čtvrtek po slavnosti Seslání Ducha Svatého. Připomínáme si, že Ježíš Kristus je veleknězem navěky podle řádu Melchisedechova (srov. Žid 5,10).

Melchisedech, král a kněz, který obětoval chléb a víno, je ve Starém zákoně předobrazem Krista – jediného a dokonalého velekněze. Ježíš, který naplnil Otcovu vůli a přinesl sám sebe na oltáři kříže jako oběť za spásu světa, je prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Jeho výkupná oběť je jedinečná a definitivní, jak učí Katechismus katolické církve:

„Kristova výkupná oběť je jedinečná, přinesená jednou provždy. Je však zpřítomňována v eucharistické oběti církve. Totéž platí pro Kristovo jediné kněžství: je zpřítomňováno služebným kněžstvím, aniž je tím umenšována jedinečnost Kristova kněžství. Vždyť jen Kristus je pravý kněz, zatímco ostatní jsou jeho služebníky.“ (KCK 1545)

Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, má poměrně mladou historii. Poprvé se začal slavit ve Španělsku v roce 1970 na základě povolení papeže Pavla VI. a roku 1974 byl začleněn do tamního liturgického kalendáře. Texty k votivní mši „Našeho Pána Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze“ mají svůj původ v encyklice Pia XI. Ad Catholici Sacerdotii (1935).

Na žádost jednotlivých biskupských konferencí schválil papež Benedikt XVI. v roce 2012 možnost zařazení tohoto svátku do místních kalendářů. Na Slovensku se tak stalo v roce 2013, v České republice pak 28. ledna 2015, kdy Kongregace pro bohoslužbu a svátosti potvrdila jeho zařazení do Českého národního kalendáře jako závazného svátku.

Liturgické čtení dnešní slavnosti (cyklus C) nás uvádí do hlubin Ježíšovy tzv. Velekněžské modlitby z Janova evangelia. Je to modlitba, kterou se Ježíš obrací k Otci před svou obětí na kříži: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe… Prosím za ně, neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal… Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda.“ (srov. Jan 17)

Ježíš se nemodlí za to, aby jeho učedníci byli ze světa vzati, ale aby v něm byli uchráněni od Zlého. Svět v tomto kontextu označuje stav odcizení Bohu, zatímco učedníci mají zůstávat ve světě jako svědci jednoty a pravdy. Tato výzva k jednotě a svatosti zní obzvlášť naléhavě v době, kdy nás rozděluje sobectví, konflikty a pokušení.

„Otče svatý, zachovej je ve svém jménu… aby byli jedno jako my.“ (Jan 17,11)

Ježíš ve své modlitbě neprosí za ideální svět, ale za skutečné lidi, kteří žijí ve světě plném napětí a klamu. Ti, kteří naslouchají Božímu slovu, jsou posvěcováni pravdou a rozeznávají dobro od zla. Kristova oběť a každá mše svatá nám dávají sílu k tomu, abychom ve světě neztráceli svou totožnost, ale stávali se svědky jednoty.

Naše snaha o jednotu začíná v rodinách a pokračuje v širším společenství církve i společnosti. Je to zápas s vlastním egoismem, pýchou a pohodlností. Tento boj nemůžeme vést vlastní silou – potřebujeme Ducha Svatého. Jen v něm dokážeme být jednotní ve své různosti, jen v něm můžeme zapomenout na to, co nás rozděluje, a zaměřit se na to, co nás spojuje: láska, která se nebojí utrpení, a pravda, která posvěcuje.

Zdroj: Catholica