Svátek Křtu Páně – To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení

Na pomezí vánoční doby a liturgického mezidobí stojí svátek Křtu Páně – události, kterou známe ze tří tzv. synoptických evangelií. Římskokatolická církev jej oslavuje v neděli po 6. lednu, tedy po slavnosti Zjevení Páně.

Slavnost Zjevení Páně byla od nejstarších křesťanských dob spojována se třemi momenty z dějin spásy: klaněním mudrců od východu, svatbou v Káně a právě s Ježíšovým křtem. To ostatně dosud připomíná antifona z Liturgie hodin:

„Slavíme den proslavený třemi divy: dnes přivedla hvězda mudrce k jesličkám, dnes byla na svatbě proměněna voda ve víno, dnes chtěl být Kristus v řece Jordánu pokřtěn od Jana, aby nás vykoupil.“

Slavnost Zjevení Páně byla ještě v raném středověku řádným křestním termínem. Vzpomeňme jen křest „čtrnácti českých knížat“ v Řezně roku 845 „v oktávu Zjevení“. A ptáme-li se, jak Janův křest – byť jej od vánočních událostí dělí přibližně tři desetiletí – s tímto svátkem souvisí, hledejme spojitost právě zde: Otcův hlas a sestupující Duch Svatý dávají poprvé veřejně nahlédnout do trojičního tajemství. Zjevení tedy pokračuje

Ježíšův křest v Jordáně ovšem stojí na samém počátku jeho veřejného působení. Logicky proto otevírá liturgické mezidobí, tedy čas, kdy s Kristem procházíme Judskem, Samařskem i Galileou, nasloucháme jeho slovům a s úctou sledujeme mocné činy a znamení, která konal.

Svátek Křtu Páně může být pro nás impulzem pro vzpomínku na náš vlastní křest. Nebyli jsme ovšem pokřtěni křtem Janovým jako oni efezští křesťané, kteří „ani neslyšeli, že je nějaký Duch Svatý“, a proto je apoštol Pavel pokřtil „ve jméno Pána Ježíše“ (Sk 19,1–7). Náš křest byl pro každého z nás „hloubkovým ponorem“ do Božích tajemství a ztotožněním s Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým. Ale právě proto zazněl nad námi Otcův hlas jako tenkrát u Jordánu: „Toto je moje milovaná dcera, můj milovaný syn. V ní, v něm mám zalíbení.“ (srv. Mt 3,17)