Svátek Uvedení Páně do chrámu

Lukášovo evangelium hovoří o „dni očišťování podle Mojžíšova zákona“, kdy přinesli Josef s Marií novorozeného Ježíše do jeruzalémského chrámu. Svého času se také svátek Uvedení Páně do chrámu, který slavíme 2. února, nazýval „Očišťování Panny Marie“, než jsme se vrátili k původnímu pojmenování. Papež Jan Pavel II. ho v roce 1997 spojil s připomínkou těch, kdo v církvi zasvěcují svůj život celoživotní službě Bohu i lidstvu, a proto je také Dnem zasvěceného života.

Takto ustanovoval Mojžíšův zákon povinnosti pro matku po narození dítěte: »Když skončí dny jejího očišťování po synu nebo dceři, přivede ročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích knězi ke vchodu do stanu setkávání. On je přinese jako oběť před Hospodina a vykoná za ni smírčí obřady; tak bude očištěna od svého krvotoku. To je řád pro ženu při narození chlapce nebo děvčete. Jestliže si nemůže opatřit jehně, ať vezme dvě hrdličky nebo dvě holoubata, jedno k zápalné oběti a jedno k oběti za hřích. Kněz za ni vykoná smírčí obřady a bude čistá.« (Lv 12,6–8)

Zvláštní pravidla platila pro prvorozené, na což poukazuje Lukáš ve svém evangeliu (Lk 2,22–40). Tak také Marie s Josefem naplnili Zákon a přišli s novorozeným Ježíšem do jeruzalémského chrámu čtyřicátý den po jeho narození. A právě proto si církev připomíná dnešní den, čtyřicátý po Narození Páně.

Mohli bychom se jistě ptát – měli tohle zapotřebí? Copak Neposkvrněná Matka Páně musela podstoupit nějaké očišťování? Copak jednorozený Boží Syn musel být nějakým specifickým způsobem „představen nebeskému Otci“? Technicky vzato by odpověď mohla znít „jistěže ne“, podobně jako bude o třicet let později reagovat Jan Křtitel na Ježíšovu žádost o křest. Ovšem v obou případech vystupuje Pán a celá Svatá rodina nikoli jako „plniči“, kteří se omezují jen na minimalistické plnění požadavků Zákona. Však to známe – „Co ještě musím, abych měl splněno/neměl hřích/nedostal se do problémů?“

Pán podstupuje všechny požadavky včetně těch, kterými by se řídit nemusel. On je dokladem platnosti slov „největší úctu před zákonem má mít zákonodárce sám“. On se staví do jedné řady s těmi, kteří dobře vědí, že mají proč podstupovat očistné rituály. Tak jako svátek Křtu Páně, je i dnešní den svátkem Boží solidarity s člověkem.

Zde také můžeme vidět jeden z důvodů, proč je svátek Uvedení Páně do chrámu spojován s oslavou Dne zasvěceného života: je dnem věnovaným těm, kdo se rozhodli následovat nejen Pánova přikázání, ale také jeho rady. Právě to zdůraznil sv. Jan Pavel II. ve svém poselství k prvnímu Dni zasvěceného života:

„Uvedení Ježíše do chrámu je výmluvným obrazem naprostého darování vlastního života pro všechny ty, kdo jsou povoláni, aby v církvi i ve světě následováním evangelních rad ukazovali charakteristické rysy Ježíše čistého, chudého a poslušného.“

Když Jan Pavel II. rozhodl o slavení prvního Dne zasvěceného života roku 1997, vyšel z tehdy již zavedené tradice v Římě i ostatních diecézích, kde se členové nejrůznějších institutů zasvěceného života a společností apoštolského života takřka spontánně setkávali se svými biskupy, aby „společně a ve vztahu k celému Božímu lidu poukázali na dar a závazek svého povolání, pestrost charismat zasvěceného života a jeho specifické místo v rámci společenství věřících“ (tamtéž).

K letošnímu, již XXX. Dni zasvěceného života vydalo svůj list Dikasterium pro zasvěcený život. Mluví v něm o „prorockém prvku“, kterým zasvěcený život v církvi je, a o jeho poslání „vytrvat v lásce, neopouštět, nemlčet“.

A pro každého křesťana je dnešek dnem zvoucím k modlitbě, aby „každý, kdo je povolán k slibu evangelijních rad, zůstal v tom povolání, ke kterému ho povolal Bůh, a více v něm prospíval k větší svatosti církve i k větší slávě jediné a nerozdílné Trojice, která je v Kristu a skrze Krista zdroj a počátek veškeré svatosti“ (LG 47).