Svatý Jan Maria Vianney – patron všech kněží

Narodil se 8. května 1786 v Darvilly poblíž Lyonu do chudé rolnické rodiny. Jeho matka mu od útlého dětství vštěpovala lásku k Bohu a naučila ho modlitbě – daru, za který jí byl celý život nesmírně vděčný. Přestože byl od dětství velmi zbožný, mohl přistoupit k prvnímu svatému přijímání až ve 13 letech a to tajně, kvůli pronásledování církve během Francouzské revoluce.

Jeho cesta ke kněžství nebyla jednoduchá. Ve škole, do které mohl nastoupit až v 17 letech, se učil těžce a s obtížemi zvládal látku. Studium mu přerušila vojenská služba i nemoc. Díky podpoře faráře Charlese Balleye z blízké farnosti Écully však mohl dál růst ve víře a nakonec – i přes námitky kvůli slabému vzdělání – byl 13. srpna 1815 vysvěcen na kněze. „Milost Boží nahradí, čeho se mu nedostává na vědomostech,“ rozhodl tehdy generální vikář.

Po třech letech působení v Écully byl Jan poslán do duchovně zanedbané vesnice Ars-en-Dombes. Nezačal moralizovat, nekázal z kazatelny. Téměř nikoho tam nezajímal. A tak sloužil svým příkladem – modlitbou, pokáním, prostotou. Jeho život byl asketický: spal jen tři hodiny denně, jedl skromně, často brambory navařené na celý týden. Jeho postoj začal oslovovat okolí. Lidé ho nacházeli v kostele na kolenou a v jeho modlitbě začali poznávat přítomnost Boha.

Tato věrnost přinesla své ovoce. Farnost se začala měnit. Otec Jan zakládal sdružení pro ženy, muže i dívky, pečoval o chudé, napomínal, vyučoval a především – zpovídal. Až 17 hodin denně. Ročně přijíždělo do Arsu až 100 000 poutníků, laici i duchovní, aby u něj nalezli smíření s Bohem. Zpověď byla jeho hlavním apoštolátem a Bůh mu dal mimořádný dar proniknutí do lidských srdcí.

Navzdory velké úctě, která ho obklopovala, zůstával hluboce pokorný. Byl terčem posměchu a pomluv, jeho prostota a přísný životní styl vadily nejen nevěřícím, ale i některým spolubratřím v kněžství. Sám však věděl, že klíčem k posvěcení je právě pokora: „Když pokora zeslábne, zmizí všechny ctnosti.“

Ve své katechezi připomínal, že největším štěstím člověka je modlitba a láska k Bohu. Jeho srdce hořelo pro duše hříšníků. Měl dar slz, někdy plakal v modlitbě za hříšníky, jindy jeho slzy vedly lidi k pokání. Jednou prý prosil Boha, aby mohl zakusit ošklivost hříchu – a záhy zase prosil, aby ho této tíživé zkušenosti zbavil.

Otec Jan prožil i období duchovních temnot, vyčerpání, ba i útěku z farnosti. V roce 1843 opustil Ars a vrátil se do rodného kraje. Brzy se ale vrátil – na prosby farníků a s poslušností vůči biskupovi. Až do své smrti v roce 1859 neúnavně sloužil lidem, modlil se, zpovídal a kázal. Zemřel 4. srpna 1859 ve věku 73 let.

Byl blahořečen papežem Piem X. v roce 1905, svatořečen v roce 1925 a v roce 1928 prohlášen patronem všech kněží. Jeho svátek slavíme 4. srpna.

Zdroj: Catholica