Svatý Lev Veliký

Svatý Lev Veliký patří mezi nejvýznamnější papeže starověku. V době, kdy se Římská říše hroutila pod náporem barbarských vpádů a uvnitř církve vznikaly nebezpečné bludy, vedl Boží lid s neochvějnou vírou, pevností a otcovskou starostlivostí.

Lev pocházel z rodiny římsko-toskánského původu. Už jako mladý muž vynikal vzdělaností, znalostí antických autorů i teologie a proslul odpovědným a spravedlivým charakterem. První historická zmínka o něm pochází z roku 418, kdy je uváděn jako jáhen v Římě. Díky svým schopnostem byl pověřován důležitými úkoly — řešil teologické spory, působil v církevní správě a byl vysílán i na diplomatické mise. Po smrti papeže Sixta III. byl v roce 440 jednomyslně zvolen papežem.

Jako nástupce svatého Petra čelil Lev velmi náročné době. Zatímco se obyvatelé Říma formálně hlásili ke křesťanství, jejich životy byly často neslučitelné s evangeliem. Navíc se šířila řada bludů. Lev neúnavně hájil čistotu víry, ale zároveň projevoval velkou pastorační jemnost: všechny, kdo se chtěli k pravdě vrátit, přijímal zpět s láskou. Zatvrzelí šiřitelé bludů však museli opustit město.

Největším teologickým bojem jeho pontifikátu byl spor s učitelem Eutychem, který tvrdil, že Kristovo lidství zaniká v jeho božství. Lev rozhodně vystoupil proti tomuto omylu, odmítl tzv. „loupežnickou synodu“ v Efezu v roce 449 a zasadil se o svolání koncilu v Chalcedonu (451). Jeho slavný list, známý jako Tomus ad Flavianum, jasně vysvětlil pravdu víry: Ježíš Kristus je zároveň pravý Bůh i pravý člověk. Toto učení se stalo základním kamenem křesťanské dogmatiky.

Lev však nevynikal pouze učeností. Zapsal se do dějin také osobní statečností. Roku 452 se vydal vstříc Attilovi, vůdci Hunů, jehož vojska drancovala Itálii a mířila k Římu. Papež se s ním setkal u Mantovy a přemluvil ho k odchodu. O tři roky později stanul proti vandalům, vedeným králem Genserichem. Přestože městu nezachránil kořistění, vyjednal, aby nebyli zabíjeni obyvatelé, Řím nebyl zapálen a lidé nebyli mučeni. Jeho odvaha a duchovní autorita zabránily ještě větší tragédii.

Lev Veliký zanechal hlubokou teologickou i duchovní stopu. Dochovalo se 96 jeho kázání a 173 listů, v nichž kladl důraz na jednotu církve, důstojnost všech pokřtěných a jejich účast na Kristově kněžství. Přičítá se mu také podíl na formování liturgie. Po smrti byl uctíván jako světec a roku 1754 prohlášen papežem Benediktem XIV. za učitele církve. Je prvním papežem, který získal čestný titul „Veliký“.

Církev si ho připomíná jako pastýře, který bránil víru s pevností a moudrostí, ale přitom nezapomínal na lásku k hříšníkům a službu trpícím. Ve svých kázáních připomínal, že všichni pokřtění mají účast na Kristově královské i kněžské důstojnosti a že církev je jedno tělo, v němž jsou si všichni spojeni s Kristem — bez ohledu na své postavení.

Zdroj: Catholica