Svatý Martin de Porres

Pocházel z Limy v Jižní Americe, žil skromně a v tichosti, přesto jeho život oslovuje věřící i nevěřící už více než čtyři století. Svatý Martin de Porres, dominikán, ranhojič a ochránce chudých i zvířat, se stal svědkem toho, že svatost je dosažitelná v každodenní službě z lásky.

Martin se narodil 9. prosince 1579 v Limě v Peru jako nemanželský syn španělského šlechtice Juana de Porres a černošské otrokyně Anny Velasquez. Otec se k němu zprvu nechtěl znát, a tak byl při křtu uveden jako „syn neznámého otce“. Přesto mu matka dala pevný základ víry a milosrdenství, který formoval celý jeho život.

V patnácti letech se Martin vyučil holičem – povoláním, které tehdy zahrnovalo i základní léčitelství. Brzy se stal uznávaným odborníkem v přírodním léčení, ale jeho srdce toužilo po duchovní cestě. Přál si vstoupit do dominikánského řádu, avšak jako míšenec narazil na předsudky tehdejší společnosti. Nakonec byl přijat nejprve jako terciář a roku 1603 složil řeholní sliby.

V klášteře Santa Rosario se Martin s láskou staral o nemocné a chudé, uklízel, ošetřoval a pomáhal, kde bylo třeba. Jeho pokora a něha k lidem i zvířatům brzy vzbudily obdiv. O myších, které rušily zásoby pro chudé, se traduje, že je pokojně vyvedl z kláštera a pak jim nosil jídlo do přírody. Založil i první útulek pro psy a kočky.

Pro svou péči o tvory všech druhů bývá přirovnáván ke sv. Františkovi z Assisi. Ale především byl „Martinem od lásky“ – neúnavným služebníkem, který rozdával svůj čas, síly i srdce těm nejpotřebnějším.

Martin se staral o nemocné bratry i chudé z města. V klášteře zřídil nemocnici a později i školu pro děti z chudých rodin – první svého druhu v zemi. Pomáhal bez rozdílu pleti či postavení a proslul svými zázraky, pokorou a schopností odpouštět.

Za epidemie moru ošetřoval desítky spolubratrů, aniž by se nakazil. A i když toužil být knězem a misionářem, pro svůj původ k tomu nikdy nedostal povolení. Přesto byl duchovním vůdcem mnohých a pomáhal lidem nalézt Boha.

Před dovršením šedesáti let onemocněl malárií. Umíral 3. listopadu 1639 obklopen bratry, kteří zpívali Krédo. „Neplač,“ řekl jednomu z nich, „možná budu v nebi užitečnější než tady.“

Už krátce po jeho smrti se začala šířit svědectví o zázracích na jeho hrobě. Blahořečen byl roku 1837 a svatořečen 6. května 1962 papežem Janem XXIII.

Zdroj: Catholica