Svatý Tomáš Becket

Pocházel z Londýna, byl vzdělaným teologem, důvěrníkem krále a jedním z nejmocnějších mužů Anglie. Když se však stal canterburským arcibiskupem a primasem Anglie, zvolil jinou cestu: cestu věrnosti církvi, i za cenu ztráty přátelství, moci a nakonec i vlastního života. Svatý Tomáš Becket byl 29. prosince 1170 zavražděn ve své katedrále – jako svědek svobody církve a mučedník svědomí.

Tomáš Becket se narodil na přelomu let 1117 a 1118 v Londýně jako syn Gilberta Becketa. Studoval teologii v Paříži a již ve 25 letech se stal jáhnem a spolupracovníkem canterburského arcibiskupa Teobalda. Pro své schopnosti, vzdělanost a diplomatický talent byl vyslán ke studiu církevního i světského práva do Boloně a Auxerre a zároveň se podílel na jednáních mezi anglickou církví a papežským stolcem.

Roku 1154 byl jmenován arcijáhnem v Canterbury a o dva roky později jej mladý král Jindřich II. ustanovil kancléřem. Tomáš se stal královým blízkým přítelem, žil okázalým dvorským životem a s velkou horlivostí hájil zájmy koruny. Podílel se na správě země, dohlížel na dodržování zákonů, podporoval obchod i obranu chudých a těšil se králově důvěře natolik, že mu byla svěřena i výchova králova syna.

Po smrti canterburského arcibiskupa roku 1161 prosadil král Jindřich II. Tomášovu volbu do čela anglické církve. Becket se však volbě bránil a otevřeně králi řekl, že jako arcibiskup nebude tolerovat zásahy světské moci do církevních záležitostí – a že jejich přátelství tím nevyhnutelně skončí.

Po přijetí kněžského a biskupského svěcení (3. června 1162) se Tomášův život radikálně proměnil. Přijal asketický způsob života, denně sloužil mši svatou, nosil žíněný oděv a svůj úřad chápal především jako službu Bohu a svěřené církvi. Z někdejšího obhájce královských práv se stal nekompromisní zastánce svobody církve.

Napětí mezi arcibiskupem a králem vyvrcholilo v letech 1163–1164. Jindřich II. se snažil prosadit tzv. klarendonské články, které výrazně omezovaly pravomoci papeže a církevních soudů v Anglii a podřizovaly církev královské moci. Tomáš je odmítl, ačkoliv mu bylo vyhrožováno i smrtí.

Po vykonstruovaných obviněních z velezrady a konfiskaci majetku se Becket odvolal k papeži a v říjnu 1164 musel Anglii opustit. Šest let strávil v exilu ve Francii, především v klášterech v Pontigny a Sens, kde žil jako prostý mnich, v modlitbě a askezi, a vytrvale hájil práva církve.

Na jaře roku 1170 došlo prostřednictvím papežských legátů k částečnému smíření s králem a Tomáš se mohl vrátit do vlasti. Přesto byl varován, aby zdánlivému smíru nedůvěřoval. Becket si byl vědom nebezpečí, přesto se 5. prosince 1170 vrátil do Canterbury s vědomím, že ho může čekat násilná smrt.

Králova rozhořčená slova pronesená v Normandii – že „není nikdo, kdo by pomstil jeho hanbu na tom drzém knězi“ – vzali čtyři šlechtici jako výzvu k činu. Dne 29. prosince 1170 vtrhli ozbrojeni do canterburské katedrály. Tomáš odmítl uprchnout i zavřít chrám a prohlásil: „Chrám není tvrzí.“ Když jej rytíři označili za zrádce, odpověděl klidně: „Jsem arcibiskup, ne zrádce. Pro Boha a pro církev jsem připraven prolít svou krev.“ Krátce nato byl před oltářem smrtelně raněn.

Zpráva o vraždě arcibiskupa otřásla celou Evropou. Král Jindřich II. projevil lítost, smířil se s církví, odvolal sporné články, vrátil církevní majetek a veřejně přijal pokání. Mučednická smrt Tomáše Becketa se stala symbolem vítězství duchovní autority nad svévolí moci.

Papež Alexandr III. svatořečil Tomáše Becketa již 21. února 1173. Jeho kult se rychle rozšířil po celé Evropě. Přesto byl za vlády Jindřicha VIII. jeho hrob zničen a památka v anglikánské církvi zakázána. Úcta ke svatému Tomáši však přetrvala – část jeho ostatků se již roku 1377 dostala zásluhou Karla IV. do pražské katedrály.

Zdroj: Catholica