Velikonoční triduum, které směřuje ke slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, patří k nejhlubším okamžikům liturgického roku. V katedrále svatého Bartoloměje tyto dny věřící prožili jako cestu vedoucí od ticha k radosti ze zmrtvýchvstalého Krista.
Velikonoční tajemství se začalo rozvíjet už na Zelený čtvrtek ráno při Missa chrismatis – mši se svěcením olejů. Tato slavnost, při níž se shromáždili kněží celé diecéze kolem biskupa Tomáše, připomněla jednotu církve i obnovu kněžských slibů. Posvěcené oleje, které budou po celý rok používány při svátostech, se stávají tichým znamením Boží blízkosti v lidském životě.
Večer pak katedrála vstoupila do ticha očekávání. Mše na památku Večeře Páně, kterou celebroval biskup Tomáš, nesla vážnost okamžiku, v němž Kristus zůstává se svými učedníky až do krajnosti. Právě v těchto chvílích se zřetelně ukazuje, že láska se nenaplňuje velkými slovy, ale darováním sebe sama.
Ticho tohoto večera se prohloubilo do následujícího dne. Velký pátek přinesl do katedrály hluboké ztišení, v němž vystoupil do popředí kříž – prostý a zároveň nepřehlédnutelný znak lásky, která jde až na samou hranici.
A pak přišla Velká noc, v níž se ticho začalo proměňovat ve světlo. Velikonoční vigilie otevřela prostor naději, která v této noci znovu zazářila. Plamen velikonoční svíce postupně prozařoval temnotu katedrály a nesl poselství, že ani noc nemá poslední slovo.
Velikonoční ráno pak přineslo naplnění této noci. V katedrále bylo slaveno Zmrtvýchvstání Páně jako radostná skutečnost, která zaznívá uprostřed společenství i liturgie. Prostor chrámu se naplnil světlem, zpěvem a pokojem, v němž bylo možné vnímat přítomnost zmrtvýchvstalého Krista.