Výrazné hudební i duchovní zážitky přinesla letošní Slezská lilie

Letošní Slezská lilie přitáhla návštěvníky z různých koutů Česka a Slovenska. Hudební programy se totiž tentokrát prolínaly také s duchovní obnovou, kterou vedl indický misionář P. James Manjackal.

 „Slezská lilie 2023 byla mimořádná. Rozdíl oproti minulým ročníkům spočíval v trochu odlišném výběru interpretů,“ hodnotí za organizátory hudební stránku letošního křesťanského festivalu Lukáš Hradil: „První den byl hodně odpočinkový, kdy před katedrálou Božského Spasitele Bára Basiková i Ondřej Ruml navodili pěknou atmosféru. Občas jsme zaslechli hlasy, že to není křesťanská hudba, ale já si naopak myslím, že oba měli hodně duchovní přesah. Od Ondry Rumla jsme třeba slyšeli modlitbu. To, že nejsou považováni za křesťanské interprety, nemusí vůbec vadit. Může to být naopak přínos. Sobotní večer byl mimořádný tím, že se prolnula rocková hudba s klasikou. Publikum vydrželo obojí a byl to docela pozoruhodný moment, když se oba hudební světy setkaly. Neděle v Ostravě-Kunčičkách se také vydařila. Tolik lidí, co přišlo završit duchovní obnovu s o. Jamesem, jsme v Kunčičkách ještě nikdy neměli,“ dodává Lukáš, který se podílí na programové stránce festivalu.

Páteční a sobotní večer se odehrál na velké stage před katedrálou Božského Spasitele a poslední koncert za kostelem sv. Antonína z Padovy v Ostravě-Kunčičkách, kde má festival Slezská lilie svůj „domov“. Zde před třinácti lety skromně začínal. U jeho zrodu stál také náměstek primátora Zbyněk Pražák, který v pátek v úvodu koncertu na podiu ocenil, že jako jediný ze zhruba padesáti velkých festivalů v Ostravě, má duchovní přesah a že nemáme ztratit naději, která je v životě hodně důležitá. V sobotu zase posluchače, jenž se těšili na Missu Brevis od Zdeňka Krále, pozdravil biskup Martin David: „Bohoslužba není jen to, co se odehrává uvnitř kostela. Bohoslužbou mají být i naše životy. Svou hudební Missu Brevis napsal Haydn, Mozart i Zdeněk Král, ale stejný úkol máme i my - napsat Missu Brevis svými životy."

Duchovní stránku tentokrát zajistilo triduum s indickým knězem Jamesem Manjackalem. Jeho osobitý kazatelský styl nemusí vyhovovat každému. Také v Kunčičkách se mu ale podařilo nadchnout mnoho lidí pro křesťanský život. Poprvé se s ním setkala paní Iva z Frýdku-Místku: „Bylo to super!,“ netají se svým nadšením a vypráví, jak při modlitbě za uzdravení myslela na svoji maminku a v tu chvíli z podia slyšela její jméno a nemoc, kterou maminka trpí. „Úplně ve mně hrklo a pak mě napadlo, že to je náhoda. Jenomže pak se to samé zopakovalo ještě několikrát u dalších lidí, za které jsem se tam modlila.“ Po celou dobu si také psala zápisky, aby se k nim pak mohla vrátit. „Oslovilo mě hodně, že Boží vůlí je moje svatost. Cokoliv dělám, tak se musím zeptat – pomůže to k mé svatosti? A teprve pak se rozhodnout,“ připomíná jednu z myšlenek, které otec James přítomným zdůrazňoval. „Hodně také vyzdvihoval svátost manželství. Že Bůh stvořil muže a ženu hned v těch prvních dnech. První zázrak a veřejné působení Ježíše začalo také na svatbě-oslavě manželství.“

Podobně to prožívali manželé Josefka a Martin z Tavíkovic: „Duchovní obnovy s otcem Jamesem jsme se zúčastnili před pár lety v Brně a pak to nebylo několik let možné. Proto jsme vděční, že se to v Ostravě mohlo konat. Děkujeme za to,“ říká hned na úvod Josefka, kteří sem přijeli i s nemocným synem, který se pak díky neštovicím nemohl zúčastnit přímo duchovní obnovy, ale zůstal u svých sester žijících v Ostravě. „Mysleli jsme tady na různá manželství, která se rozpadají, a víme, že jsou v krizi,“ začíná vyprávět její manžel Martin: „Otec Manjackal hodně mluvil k mladým. Aby každou hádku hned neřešili rozchodem, ale učili se řešit problémy, něco spravit. Že manželský slib v dobrém i ve zlém je pro nás závazný a je svátostný. Já jsem si uvědomil, jak málo věřím v Ježíše a Jeho sílu. Více spoléhám na ženu nebo sám na sebe, a málo dávám prostor Ježíši, aby vstoupil do našeho života a pomohl nám.“ Pro oba bylo také důležitým připomenutím, že se mají modlit za duše v očistci, což právě Martin jako patolog intenzivně žije. „Tělo zemře, ale duše zůstává. Vždycky se za ni pomodlím, protože vím, že již v tom těle není. My pomůžeme jim a oni potom pomohou nám v umírání. Jako křesťané žijeme na věky.“ Josefka se hned přidává: „A otec James také říkal, že by na nás mělo být vidět, že jsme křesťané.  Máme nosit na krku křížek nebo medailku, jako jasné znamení, kým jsme. Víru máme žít, a i viditelně ukazovat lidem. Zažili jsme tady úžasné věci.“