Roku 1955 rozhodl papež Pius XII., že se 1. květen, v mnoha zemích slavený jako Svátek práce, bude nadále pojit s oslavou sv. Josefa jakožto „patrona dělníků“. Tento světec, jedna z klíčových postav novozákonního příběhu, je v evangeliích identifikován jako „tesař“, nebo i „ten tesař“.
Na osobnost sv. Josefa se zaměřilo učení řady papežů; jmenovat můžeme zvláště sv. Jana Pavla II. a jeho exhortaci Redemptoris custos. V ní se dočteme: Bůh vyzval svatého Josefa, aby přímo sloužil osobě i poslání Ježíše vykonáváním svého otcovství: vlastně tím způsobem Josef spolupracuje v plnosti času na velkém tajemství vykoupení a je vpravdě služebníkem spásy.“ (č. 8)
Josefův vztah k práci jak fyzické, řemeslné, tak ve smyslu podílu, spolupráce na Božím díle, byl tématem i pro papeže Františka, který sv. Josefovi věnoval apoštolský list Patris corde. Známá jsou slova o Josefově „odvážné vynalézavosti“ (č. 5): „To, na čem záleží, dokáže Bůh vždycky zachránit, pokud použijeme odvážnou vynalézavost nazaretského tesaře, který umí proměnit problém v příležitost, maje na prvním místě důvěru v Prozřetelnost.“
V další části Františkova listu pak čteme přímo: „Svatý Josef byl tesař, který poctivě pracoval, aby zajistil živobytí své rodině. Od něho se Ježíš naučil hodnotě, důstojnosti i radosti z toho, co znamená jíst chléb – plod vlastní práce. V této naší době, kdy se ukazuje, že se práce znovu stává naléhavou sociální otázkou, že nezaměstnanost místy dosahuje závratné výše i v zemích, kde byl po desetiletí zřejmý určitý blahobyt, je nezbytné si nově uvědomit a pochopit význam práce, jež dává důstojnost a jejímž vzorným patronem je svatý Josef.“ (č. 6)
Dnešní památka sv. Josefa, hlavy rodiny vtěleného Božího Syna, který se nestyděl za to, že je nazýván „synem tesařovým“ (Mt 13,55) nás učí nejen najít střední cestu mezi dvěma extrémy v pochopení práce – totiž mezi pohrdáním a naopak její absolutizací. Učí nás, jak objevit její pravý smysl: jako spoluúčast na díle stvoření a spásy.