Biskup Cikrle: Přeji si, aby brněnská diecéze byla stále živá a kvetoucí

Emeritní brněnský biskup Vojtěch Cikrle slaví 20. srpna osmdesáté narozeniny a letos si zároveň připomíná 50 let od kněžského svěcení. V rozhovoru pro církev.cz vzpomíná na práci ve slévárně, začátky biskupské služby po pádu komunistického režimu, vznik duchovní služby v armádě i návštěvu papeže Benedikta XVI. v Brně. Hovoří také o svém vztahu k Panně Marii a prozrazuje, co by si přál pro brněnskou diecézi. Při příležitosti svých jubileí vydává biskup Vojtěch Cikrle také knihu s názvem Život je pes-trej.

Pocházíte z rodiny, kterou komunistický režim pronásledoval, a před vstupem do semináře jste pracoval jako dělník. Jak tyto zkušenosti ovlivnily Vaši kněžskou a později biskupskou službu i Váš vztah k lidem?

Jako dělník jsem pracoval na řadě míst, třeba také na stavbě dálnice Praha–Brno, a vždy když tímto úsekem projíždím, živě na tu dobu vzpomínám. Nejvíc mne ale asi ovlivnila práce ve slévárně. Jako šestnáctiletý učeň jsem zde začal poznávat lidi zcela jiného typu, vyjadřování i hodnot, než na jaké jsem byl dosud zvyklý. A učil jsem se jim rozumět, neposuzovat a každého přijímat takového, jaký je. Byla to důležitá doba pro formování mých životních postojů.

Vaše biskupské heslo zní „Ne já, ale ty“. Proč jste si vybral právě toto motto a co pro Vás osobně znamená?

Protože jsem cítil, že jsem ve službě někomu jinému: Bohu, církvi a všem lidem, ke kterým jsem jako biskup poslán. „Ne já, ale ty“ se mi zdálo nejlepším vyjádřením toho, oč mám a chci ve své službě usilovat. Je to zkratka ozvěny slov Panny Marie i Ježíše Krista, je to vyjádření touhy odevzdat svůj život do Božích rukou.

Vaše biskupská služba začala krátce po pádu komunistického režimu. Když se ohlédnete za jejími počátky, odkud jste tehdy čerpali inspiraci a zkušenosti pro vedení diecéze a péči o svěřené ovečky?

Bylo to velké dobrodružství. Stal jsem se biskupem v historicky zlomové době, po pádu komunistické totality nastala v naší zemi zcela jiná politická a společenská situace. Navíc jsem do úřadu na Petrově nastupoval po osmnácti letech sedisvakance a biskupský úřad se musel ve všem budovat od základu. Absolvoval jsem několik poznávacích cest do okolních zemí, abych získal představu o chodu zdejších biskupství, a poznal jsem tak několik administrativně dokonalých německých diecézí, nepřesaditelných do našich poměrů. Myslím, že u nás jsme na to byli všude docela podobně. Na začátku nové etapy.

Stál jste u zrodu Duchovní služby Armády České republiky a v letech 1995–2010 jste byl předsedou Komise pro duchovní službu v armádě při ČBK. Jak se tato služba, která je dnes velmi oceňována, postupně budovala?

Když jsem v roce 1969 v rámci povinné vojenské prezenční služby narukoval na dva roky do Českých Budějovic, ani ve snu by mne nenapadlo, že by v armádě mohl někdy veřejně působit duchovní. Všechno bylo tehdy zaměřeno na třídní boj proti Západu, na zesměšnění víry a ponižování věřících.

Když se u nás v devadesátých letech zvažovalo založení duchovní služby v Armádě České republiky, v doprovodu Mons. Josefa Šupy, který tehdy působil jako vojenský kaplan u amerického letectva, jsem sbíral zkušenosti na amerických základnách i v Pentagonu. Poznatků bylo hodně, a když jsem měl později duchovní službu v armádě na starosti, některé z nich se hodily.

Často jsem tehdy dostával otázku, jaký je vůbec význam služby vojenského kaplana, kterého většinou všichni znali jen z groteskního působení feldkuráta Otto Katze z Haškova Švejka, v lepším případě jako nadporučíka a pozdějšího kapitána Francise Johna Patricka Mulcahyho ze slavného seriálu M.A.S.H. Duchovní služba přináší armádě především etický a duchovní rozměr péče o své zaměstnance na všech úrovních, a to v dobách klidu i ve vypjatých situacích. Navíc je tato služba součástí všech vyspělých armád světa. Vojenský kaplan má být každému k dispozici a být mu nablízku v nejistotách, v odloučení, ve strachu, v těžkostech. Má i v nečekaných situacích pomáhat rozvíjet lidství a zvyšovat citlivost vůči spravedlnosti, odpuštění, toleranci a dalším věcem, které vyplývají z náboženského pohledu na život.

Vojenských kaplanů si velmi vážím. Několikrát jsem je navštívil na zahraničních misích, například při tehdejších bojích v Bosně a Hercegovině a v Afghánistánu, a byly to bolestné zážitky. Služba našich i zahraničních vojáků na vojenských misích je těžká fyzicky i psychicky. U televizních záběrů doma v křesle nemáme ponětí o tom, jakému vypětí a stresu jsou tam lidé vystaveni.

Který okamžik své biskupské služby považujete za zásadní a na jakou událost vzpomínáte nejraději?

Za zásadní okamžik nejen biskupské služby, ale celého svého života považuji chvíli, kdy jsem Bohu v důvěře řekl „ano“. A nezapomenutelnou událostí se nejen pro mne stala návštěva papeže Benedikta XVI. v Brně.

Jak se liší život a povinnosti emeritního biskupa od služby sídelního biskupa?

Biskup má být kazatelem a pastýřem, ale musí být také úředníkem a manažerem. Musí zvládnout všechno, i když principy práce jsou rozdílné a nalézání míry obtížné. Osobně jsem byl vždy mnohem raději pastýřem než úředníkem. A ty věci manažerské a úřednické už dělat nemusím. Nemusím rozhodovat o zásadních věcech, které třeba na řadu let mohou ovlivnit životy druhých, a nemusím nést odpovědnost. V duchovní rovině se toho však moc nezměnilo, stále se denně modlím za všechny, kteří to potřebují nebo jakýmkoliv způsobem trpí. Modlím se za představené církve, za kněze a jáhny, za rodiče a jejich děti, za nemocné, opuštěné, umírající, také za naše i světové politiky a státníky…

Který světec nebo která osobnost Vás v životě a službě nejvíce inspirovali a proč?

I když oblíbených světců mám celou řadu a každý z nich je pro mne velmi inspirativní, za životní průvodkyni a někoho velmi blízkého považuji Pannu Marii. Její jedinečný dialog s archandělem Gabrielem v okamžiku Zvěstování mne celým životem provází a toužím, abych mohl zaujmout stejný postoj  jako ona. Jedině díky jejímu příkladu a její blízkosti jsem kdysi měl odvahu říct: Ano, přijímám biskupskou službu…

Za co jste dnes, při pohledu zpět, Bohu nejvíce vděčný a co byste si ještě přál pro brněnskou diecézi?

Bohu jsem vděčný za důvěru, kterou mi dal, za jeho blízkost v těžkých chvílích a za jeho trpělivé doprovázení. A mé přání pro brněnskou diecézi zůstává po desetiletí stejné: aby byla stále živá a kvetoucí.

Biskup Cikrle vydává knihu vzpomínek

U příležitosti svých jubileí vydává biskup Vojtěch Cikrle také knihu s názvem Život je pes-trej, kterou bude možné objednat na dobírku prostřednictvím prodejny Donum na Petrově. „Máme je všichni. Reálné nebo zasunuté v paměti. Na stránkách knihy Život je pes-trej jsem ty své šuplíky dávných i nedávných vzpomínek otevřel. Přinášejí prožité situace, zamyšlení, zaslechnuté příběhy i anekdoty. Texty, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ukazují, že život každého z nás je sice někdy pes, ale vždycky byl a je pestrej,“ představuje svou v úvodu svou novou knihu emeritní brněnský biskup.

Přímo v den svých narozenin slaví biskup Vojtěch Cikrle mši svatou na poděkování za 80 let života a 50 let kněžství. Koná se ve čtvrtek 20. srpna v 10 hodin v brněnské katedrále. Všichni jsou zváni.