Blahoslavený Karel Habsburský, panovník, který usiloval o mír

21. října si připomínáme blahoslaveného Karla I., posledního rakouského císaře a českého krále. Uprostřed první světové války usiloval o mír a své panovnické poslání chápal jako službu svěřeným národům. Víra jej provázela v politické odpovědnosti, v manželství i v těžkých letech exilu.

Karel se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolním Rakousku. Jeho rodiči byli arcivévoda Otto Habsbursko-Lotrinský a Marie Josefa Saská. Od dětství dostával katolickou výchovu a postupně v něm rostla hluboká úcta k eucharistii. V modlitbě hledal oporu i při důležitých životních rozhodnutích.

S českými zeměmi jej spojovala vojenská služba, studium v Praze i pobyt v Brandýse nad Labem. Právě na zdejším zámku později prožil část prvních let manželství se Zitou Bourbonsko-Parmskou.

Manželství jako společná cesta k Bohu

Karel a Zita uzavřeli manželství 21. října 1911. Toto datum se později stalo dnem jeho liturgické připomínky. Během jejich manželství se jim narodilo osm dětí, poslední z nich až po Karlově smrti.

Rodinný život byl pro Karla důležitou součástí jeho křesťanského povolání. Se Zitou sdílel víru, modlitbu i přesvědčení, že si manželé mají navzájem pomáhat na cestě k Bohu. Jejich vztah zůstal pevný také v době politických zvratů, odloučení a hmotného nedostatku.

Panovnická odpovědnost uprostřed války

Po smrti Františka Josefa I. dne 21. listopadu 1916 nastoupil Karel na trůn rakousko-uherské monarchie. Vlády se ujal v době, kdy Evropu vyčerpávala první světová válka.

Za jeden ze svých hlavních úkolů považoval ukončení bojů. Podporoval mírové úsilí papeže Benedikta XV. a v roce 1917 se prostřednictvím diplomatických jednání pokusil dosáhnout míru s mocnostmi Dohody. Jeho snahy však nebyly úspěšné.

Pozornost věnoval také sociálním otázkám a pomoci lidem zasaženým válkou. Panovnický úřad chápal jako odpovědnost za dobro obyvatel monarchie a jako prostor pro uskutečňování křesťanských zásad v politickém životě.

Exil a poslední měsíce života

Po rozpadu Rakouska-Uherska odešel Karel v roce 1919 s rodinou do švýcarského exilu. Po dvou neúspěšných pokusech o návrat na uherský trůn v roce 1921 byl převezen na portugalský ostrov Madeira. Rodina zde žila ve skromných podmínkách. Karel onemocněl zápalem plic a 1. dubna 1922 zemřel ve věku pouhých 34 let. V nemoci nacházel sílu ve víře a své utrpení obětoval za mír a sblížení národů.

Papež Jan Pavel II. prohlásil Karla I. za blahoslaveného 3. října 2004 v Římě. Jeho život připomíná, že povolání ke svatosti lze naplňovat také v rodinném životě a při výkonu veřejné odpovědnosti.