Blahoslavený Luigi Lenzini: Svatost v těžkých časech

Ve středoitalské diecézi Modena byl minulou sobotu beatifikován italský kněz Luigi Lenzini, umučený partyzány na sklonku druhé světové války. Papež František nového blahoslaveného připomenul při nedělní mariánské modlitbě – jak řekl, tento posel pravdy a spravedlnosti v atmosféře zaslepené antiklerikální nenávisti nám může napomoci k poctivému životu podle evangelia.

Don Luigi Lenzini (1881-1945) byl farář jako mnozí jiní, oddaný pastoraci a výkonu své kněžské služby. Zajisté žil v nelehké době – druhá světová válka se sice chýlila ke konci, avšak její dozvuky byly prosyceny nebývalou nenávistí. V noci z 20. na 21. červenec roku 1945 byl otec Lenzini, farář z lokality Crocette v obci Pavullo nel Frignano (diecéze Modena-Nonantola), barbarsky zavražděn několika partyzány. Po téměř osmdesáti letech, v sobotu 28. května, byl tento obětavý farář beatifikován prefektem Kongregace pro svatořečení, kard. Semerarem, který zastoupil papeže Františka.

Otec Lenzini pocházel ze středoitalských Apenin svažujících se k Toskánsku. Oné tragické noci jej vzbudilo několik lidí s požadavkem, aby udělil poslední pomazání umírajícímu člověku, jehož den předtím již farář navštívil a shledal, že jeho zdravotní stav je uspokojivý. Budoucí mučedník ihned vytušil lest, ale jeho vrazi – antiklerikální komunističtí partyzáni – mezitím pronikli na faru. Farní hospodyně utekla, don Luigi začal zvonit na poplach, což bylo jeho poslední volání o pomoc. Nikdo z farníků ovšem nepřispěchal, odradily je varovné výstřely před farou. Kněz byl polonahý odvlečen do vinice za kostelem, donucen, aby si vykopal hrob, krutě zmrzačen a nakonec ubit. Vše mlčky snášel, dokud nedošlo na rouhání proti Bohu, které rozhodně odmítl. A právě tento postoj vyvolal vražedné šílenství rudých partyzánů, které za války často ukrýval na faře. Lenziniho tělo bylo nalezeno až o týden později a pohřbeno za hojné účasti lidu i kléru.

Blahoslavený Luigi Lenzini po celý život ochotně poskytoval pomoc všem, kdo ji potřebovali, aniž by rozlišoval mezi ideologickou či politickou příslušností. Na druhé straně nebojácně zdůrazňoval evangelní hodnoty a poselství o spáse. Udržoval blízké vztahy k lidem, zvláště mladým a nemocným, ale také ateistům a nepraktikujícím. S chudými lidmi sdílel veškerý svůj majetek a pečoval o jejich nezbytné zajištění. Svědkové jej popisují jako hluboce duchovního muže, věrného modlitbě a ctícího eucharistii, z níž si přál učinit jádro farního života při společných adoracích, ke kterým skládal rozjímání a modlitby. Během války se štědře ujímal všech potřebných, ukrýval ohrožené lidi, včetně několika mladých partyzánů ze své farnosti, mezi nimiž byl i jeho budoucí vrah.

Na konci války se totiž různé italské politické frakce, které do té doby jednotně bojovaly proti nacistické diktatuře, střetly v otázce poválečného státního uspořádání. Komunistická protináboženská a antiklerikální propaganda se příliš neuchytila ve středoitalských horských oblastech, jejichž obyvatelé spíše naslouchali církevní nauce. Marxisté zde proto rozpoutali pomlouvačnou kampaň, která měla vyústit ve ztrátu důvěry v církev i náboženství. V církvi a jejích představitelích – včetně dona Lenziniho, který měl velký vliv na své farníky – spatřovali nebezpečné protivníky při možném uchopení moci. Farář Lenzini, který z kazatelny zaníceně poukazoval na evangelium jako jedinou životní zásadu, byl terčem četných výhrůžek. Vyzývali ho, aby mlčel, na což stále odpovídal, že něco takového nemůže udělat: evangelium totiž nelze skrývat.

Jak při beatifikační liturgii prohlásil kardinál Semeraro, don Lenzini byl knězem v těžkých časech, ve kterých se rozhoduje o ryzosti a hodnotě duchovní služby. Podle sv. Řehoře Velikého totiž jedině taková doba prověřuje pastýřovu duši a jeho úplatnost. V jiné době by don Lenzini byl pouze dobrým knězem, možná i poněkud diskutabilním kvůli některým povahovým vlastnostem, ve kterých se snoubila značná přísnost a bezmezná dobrota. V každém případě mu nelze upřít lidskost a jednoduchost běžného života – jeho sklenička vína a hraní karet ve vesnické hospodě vzbuzovaly sympatie, byť mu vysloužily také spory s biskupem. Možná právě tento „normální“ život jej připravil na lidskou krutost, která nakonec zohavila jeho tělo. Církev jej prohlásila za mučedníka, protože uznala, že jeho hanebná vražda byla promyšlena a vykonána z nenávisti k víře, aby odstranila katolického kněze, uzavřel kardinál Semeraro svou homilii při beatifikační liturgii dona Luigiho Lenziniho.

Z L´Osservatore Romano (28.5., 31.5.2022) přeložila Jana Gruberová