Filmy, které nasytí duši – Ignác z Loyoly

Na konci července si připomínáme svátek jednoho z velkých světců – sv. Ignáce z Loyoly. Bývá spojován s hlubokou spiritualitou, založením jezuitského řádu a duchovním vedením. Ale kým byl původně? Film Ignác z Loyoly z roku 2016 nám tuto otázku velice poutavě zodpovídá.

Tento silný životopisný snímek nás zavádí do 16. století, do doby španělských válek, lidských neřestí, ale i rytířských ideálů. Íñigo López de Loyola je mužem meče, cti, vášně, dobrodružství – a hříchu. Ale život se mu zlomí v okamžiku, kdy je v bitvě zraněn a na dlouhé měsíce upoután na lůžko. Tam začíná něco, co by se dalo nazvat prvním setkáním s milostí.

Po dlouhé době vnitřního boje sahá po jediných knihách, které má po ruce – čte životopisy svatých. A zatímco jeho tělo se pomalu hojí, duše se začíná probouzet. Nejde o žádné zázračné „prozření přes noc“. Spíš o vnitřní boj – syrový, neúprosný, místy drásavý. Právě tento duchovní zápas film skvěle zobrazuje. Temnota i světlo. Touha po uznání, ale i po Bohu. Pýcha i pokora.

Co je silné – a pro dnešní dobu důležité – je to, že film neidealizuje svatost. Ignác se dopustil chyb, hledal sám sebe, prošel pochybnostmi, vnitřním bojem i chvílemi prázdnoty. Ale Boha nezajímá, kým jsi byl, ale kým jsi teď – a kam směřuješ.

Ve filmu jsou i drsné scény – ne kvůli efektu, ale jako obraz toho, co se děje v člověku, když opravdu zápasí sám se sebou. Když touží po svobodě, ale ještě ho poutají staré rány a návyky (hříchy minulosti). Film ukazuje, že obrácení je cesta. Někdy bolestivá, ale krásná. A hlavně – přístupná každému.

Je to film o naději. O tom, že život může být proměněn – i když začíná ve hříchu. O tom, že církev je živá, plná protikladů, akce i ticha, vášně i pokory – a že je tu pro každého, kdo chce hledat. A že právě naslouchání je cestou, která vede k jednotě. Téma, které dnes silně prožíváme i skrze synodální cestu církve.

Ignác z Loyoly není jen historický snímek. Je to film o člověku, který padl – a vstal. Který miloval špatné věci – a naučil se milovat ty správné. Je to pozvání k tomu, abychom i my objevili, že nikdy není pozdě. A že Bůh, který nás miluje, neříká ani slovo výčitky – jen tiše zve dál.

„Našemu Pánu jsme zavázáni za tolikeré dary. Vždyť se daleko dříve znavíme my přijímáním jeho darů, než on tím, že nám je uděluje.“

Film můžete zhlédnout na křesťanské streamovací platformě Filmana  a v aplikacích pro televize i mobily.

 Marek Poštulka, Filmana