Homilie benátského patriarchy Mons. Francesca Moraglii

Přinášíme plné znění homilie, kterou 15. května, na svátek sv. Jana Nepomuckého, hlavního patrona Čech, pronesl benátský patriarcha Mons. Francesco Moraglii při mši svaté v katedrále sv. Víta.

Zdravím Vás a děkuji především Mons. Janu Graubnerovi, metropolitovi  arcibiskupu pražskému, za pozvání, abych předsedal této slavnostní eucharistii a zúčastnil se s vámi slavení oslav hlavního patrona Čech, svatého Jana Nepomuckého.

Adresujme společně náš nejvroucnější pozdrav a naše modlitby Svatému otci Lvovi XIV., aby na počátku své služby římského biskupa mohl bezprostředně pracovat pro dobro celé církve. Kéž se neopomeneme modlit za Františka, aby byl přijat do nebe milosrdným Bohem.

Zvláště zdravím Jeho Excelenci kardinála Dominika Duku, emeritního arcibiskupa pražského, apoštolského nuncia Jeho Excelenci arcibiskupa Jude Thaddeuse Okola a významné přítomné civilní a vojenské představitele. S některými z nich jsem měl možnost se setkat již během svého dřívějšího pobytu v Praze.

V Benátkách je postava svatého Jana Nepomuckého dobře známá. Jeho kult totiž přesáhl hranice Čech, a skutečně – jak asi víte – jeho socha stále dominuje křižovatce mezi Rio di Cannaregio a známým Canal Grande. On, který byl v našem městě prohlášen za patrona benátského duchovenstva, zpovědníků, lodníků a gondoliérů, je zde, jako by neustále žehnal těm, kdo se plaví po vodách laguny. Víme také, že sv. Jan Nepomucký získal titul v oboru kanonického práva ve městě Padově, které je součástí metropolie benátské církevní provincie.

Svatý Jan Nepomucký byl především moudrým, věrným, pokorným a odvážným knězem, který vykonával funkci faráře a generálního vikáře a spojoval ve své osobě pastorační a intelektuální dary. Když dosáhl úřadu generálního vikáře – což ho učinilo jistým způsobem spoluzodpovědným za správu domácí církve -, byl schopen zachovat pevnou církevní věrnost a poslušnost svému arcibiskupovi, tváří v tvář požadavkům krále Václava IV., který ho nechal mučit, přičemž osobně přihlížel jeho trápení, a zajistil mu slavnou mučednickou smrt tím, že ho svrhl z mostu do Vltavy.

Kněz a mučedník zakusil na vlastní kůži „silné“ stránky evangelia, jako je ta, kterou jsme právě slyšeli: „… Posílám vás” – je to Ježíš, kdo mluví ke svým učedníkům “– jako ovce mezi vlky; proto buďte opatrní jako hadi a prostí jako holubice. Dejte si pozor na lidi, protože vás vydají soudům a budou vás bičovat ve svých synagógách. A budete vedeni před vladaře a krále kvůli mně, abyste o nich i o pohanech vydávali svědectví. Až vás vydají, nedělejte si starosti s tím, jak a co budete říkat, neboť to, co máte říci, vám bude dáno v tu hodinu, protože to nejste vy, kdo mluví, ale Duch vašeho Otce, který mluví ve vás“ (Mt 10:16-20).

Svatý Jan Nepomucký stojí, dokonce i pro nás dnes, jako obránce libertas Ecclesiae v každém kontextu a situaci, ať jsou jakkoli obtížné. Celý jeho život – tedy i jeho vlastní konec – nám dosvědčuje a připomíná, že kněz je a zůstane mužem Božím a církve, který protíná a doprovází život a dějiny mužů a žen všech dob. Jeho svoboda a věrnost službě sahá až k mučednictví, které je ostatně charakteristickým rysem Ježíše Krista, Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého, jeho církve, a tedy každého pokřtěného, který se chce nazývat křesťanem a být jím.

Ano, věrnost a svoboda – stejně jako jejich usilovná obrana – vedou k mučednictví: různými způsoby a formami jsou to dějiny církve, které procházejí staletími a různými historickými událostmi, až dospějí k naší době ve vždy jemném a složitém vztahu k politické moci, mezi pronásledováním a pokusy o vměšování.

Historie nás tomu učí. Za prvé to byla velká pronásledování prvních křesťanů, a jsou taková, která pokračují i dnes, s epizodami mučednictví, které jsou velmi časté a neméně strašné, i když často málo známé. Odhaduje se, že více než 380 milionů křesťanů v současné době zažívá vysokou míru pronásledování a diskriminace kvůli své víře; toto číslo v posledních desetiletích neustále roste a v roce 2024 se hovoří o nejméně 4 476 křesťanech zabitých z příčin souvisejících s vírou (zdroj: World Watch List 2025/Open Doors Report).

Historie nám také říká, že v roce 313 byla Konstantinovým ediktem uznána svoboda kultu křesťanům, kterým bylo „legálně“ dovoleno prohlásit se za křesťany a být jimi. V roce 380, s příchodem Theodosia a jeho Ediktu soluňského, měla říše tendenci stát se „křesťanskou říší“ a křesťanství se v praxi stalo „státním náboženstvím“ se vším, co to znamená. Zde se libertas Ecclesiae stále více musela bránit proti neustálým pokusům zasahovat do Církve, přivést ji na svou stranu nebo si ji na své straně udržet, kontrolovat ji a zasouvat ji do současné mocenské mapy.

Ježíšovo napomenutí, obsažené v Matoušově evangeliu, je velmi živé a musí být pokaždé uskutečňováno s rozlišováním: „Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu!“ (Mt 22,21).

Bylo by zajímavé znovu si přečíst některé stránky historie, jako je ta o „otázce baziliky“ (jsme v letech 385/386), kde sv. Ambrož, biskup milánský, oponoval císařovně Justině, matce Valentiniána II., která chtěla přidělit katolickou baziliku ariánům. Ambrož, ačkoli byl otevřen dialogu, se postavil proti tomuto plánu a zašel tak daleko, že se uzavřel s mnoha ambrosiánskými věřícími v bazilikách.

Svatý Ambrož ve slavném kázání řekl: „Nemohu odpovídat na násilí násilím. Budu si moci stěžovat, plakat, naříkat: protože proti zbraním, proti vojákům, proti barbarům jsou mými zbraněmi slzy. To jsou jediné zbraně hodné biskupa… Nemohu  však zradit Kristovo dědictví, dědictví svých otců, svých předchůdců v biskupském úřadě… Daň patří Caesarovi, a není odmítnuta; Církev je z Boha, a jistě nesmí být přidělena císaři, protože chrám Boží nemůže spadat pod práva císaře. Nikdo nás tím nemá obviňovat z nedostatku úcty k císaři. Neboť žádná čest není větší než tato, aby císař mohl být nazýván synem církve. Protože císař je také součástí církve, je v církvi, nikoli nad církví“ (sv. Ambrož, Sermo contra auxentium).

A můžeme pokračovat Wormskou smlouvou, dohodou, která byla podepsána v roce 1122 v tomto německém městě mezi císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II. a která schválila ukončení takzvaného boje o investituru. Nebo se opět vrátíme na stránky novější historie a zamysleme se nad tím, co vedlo v minulém století k nástupu a potvrzení velkých diktatur (reálného socialismu – komunismu a nacismu) s jejich totalitarismem.

Náš svatý Jan Nepomucký – kterého svatý Jan Pavel II. nazval  pro svůj příklad a svědectví „hrdinou víry“ – je tedy součástí historie, která se často opakuje a v níž svým životem – a dokonce až mučednickou smrtí – potvrdil specifické rysy své svatosti: „Svatý Jan v sobě ztělesňuje jak ideál znalce Božích tajemství,  napjatý k dokonalosti ctností, ke studiu, ke kázni; a faráře, který posvěcuje své věřící příkladem svého života a horlivostí duše; a generálního vikáře, svědomitého vykonavatele svých povinností v souladu s vůlí svého arcibiskupa, v duchu církevní poslušnosti“ (sv. Jan Pavel II., List pražskému arcibiskupovi k 250. výročí svatořečení sv. Jana Nepomuckého, 2. března 1979).

Dnes by se tento statečný a věrný kněz původem z Nepomuku, náš svatý patron, jistě ocitl v situaci, kdy by hájil libertas Ecclesiae tváří v tvář převládající současné „diktatuře“, která často prochází mechanismy komunikace a různými sociálními sítěmi, kde pravda a láska zápasí o vstup a nabízí se lidem, zatímco kritéria a metody manipulace snadno působí a přikazují pomocí lži, podmiňují touhy a ovlivňují životy lidí a společnosti.

Jsou to zkoušky, kterým musí čelit křesťané a dnešní církev. Dokazují to, co kniha Zjevení potvrzuje na každé stránce: pro Pánovy učedníky jsou pronásledování, pokušení být začleněni do vládnoucí moci nebo do jediné převládající myšlenky, nebo dokonce do „politické korektnosti“ reálnou možností, jak podstoupit mučednictví. A mučednictví je součástí dějin křesťanů až do konce časů.

Nakonec bych chtěl zdůraznit poslední, ale neméně významnou charakteristiku svatého Jana Nepomuckého, která ho na základě pozdější tradice vede k tomu, aby byl nejen svědkem libertas Ecclesiae , ale také obhájcem “svátostné pečeti”, zpovědního tajemnství, dokonce až k mučednické smrti. To vše navzdory královým hrozbám.

Tématem „svátostné pečeti“ se dotýkáme základního bodu života víry, o kterém velmi málo přemýšlíme, – totiž možnosti mít vztah plné důvěry s Pánem. Pokud by se totiž kajícníka jen dotkla pochybnost, že to, co zaznělo ve zpovědnici, může být šířeno, pak existuje riziko, že bude zrušena nebo znepřístupněna moc Boží milosti a milosrdenství, která prochází svátostí smíření díky obrácení a především, právě činem, který přichází shůry. Mohli bychom říci, že i toto je další forma libertas Ecclesiae , která musí být neustále oceňována a obhajována. A za to jsme našemu patronovi opravdu vděční.

Svatý Jan Nepomucký ať vede a inspiruje život a svatost pražské a české církve a celé všeobecné církve. Světec ve své kněžské službě a dokonce i v daru svého života ukázal, že nemyslí na sebe, „ale pouze na spásu duší, protože ví, že i ta nejkrásnější slova jsou neúčinná, pokud se nezakládají na svědectví života“ (svatý Jan Pavel II.,  Dopis pražskému arcibiskupovi k 250. výročí svatořečení sv. Jana Nepomuckého, 2. března 1979).

Šťastný svátek sv. Jana Nepomuckého všem!