Květinové srdce pro Rudolfa Jana: Pocta arcibiskupovi, jehož srdce bilo pro Olomouc

V pátek 12. dubna 2024, den před svým uvedením do úřadu olomouckého arcibiskupa a moravského metropolity, uctí Mons. Josef Nuzík památku jednoho ze svých předchůdců na stolci sv. Metoděje: kardinála Rudolfa Jana, od jehož zvolení třetím olomouckým arcibiskupem uplyne právě 205 let.

Arcibiskup Nuzík proto v 11.00 položí ke kardinálově pamětní desce v kryptě olomoucké katedrály sv. Václava výjimečný a symbolický květinový dar, který vyrobili studenti Střední školy zemědělské a zahradnické v Olomouci – 205 růží poskládaných do tvaru srdce.

Třetí olomoucký arcibiskup Rudolf Jan (1788–1831) byl členem habsbursko-lotrinského rodu. Jako vnuk královny Marie Terezie a syn císaře a krále Leopolda II. byl od narození arcivévodou rakouským, královským princem uherským a českým. V čele olomoucké arcidiecéze stanul ve svých 31 letech. Během následujících 12 let se zasloužil o znovuobnovení činnosti olomoucké univerzity, zlepšení kvality vzdělání v kněžském semináři i rozvoj českého jazyka a literatury. Pořádal veřejné hudební koncerty, podpořil vznik hutě ve Vítkovicích, inicioval vznik olomouckých městských parků divadla.

Území dnešní olomoucké arcidiecéze bylo v 9. století součástí Velkomoravské říše. Jedním z důležitých historických milníků té doby bylo zřízení samostatné moravsko-panonské církevní provincie v čele s arcibiskupem sv. Metodějem (roku 880). Později přešla Morava k českému státu a pod vládu rodu Přemyslovců. V roce 1063 došlo k obnovení biskupství olomouckého, v jehož čele se během sedmi staletí vystřídalo 54 biskupů. V roce 1777 bylo pak biskupství k povýšeno na arcibiskupství. Prvním olomouckým arcibiskupem se stal Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (v úřadu 1777–1811). Třetím arcibiskupem byl v dubnu roku 1819 zvolen právě arcivévoda Rudolf Jan. Ostatky kardinála a arcibiskupa Rudolfa Jana byly v roce 1831 pochovány do císařské hrobky kláštera kapucínů ve Vídni, jeho srdce však převezli do Olomouce a slavnostně uložili ve zdejším dómu. Stalo se tak na základě osobního přání zesnulého a se souhlasem jeho staršího bratra, císaře Františka I.