Panna Maria Královna

Týden po slavnosti Nanebevzetí, tedy 22. srpna, oslavuje církev Pannu Marii coby Královnu v jakési „ozvěně“ oné slavnosti. Tento titul je spjat s vrcholnou úctou vůči jejímu Synu, Králi králů a Pánu pánů, o němž apoštol Pavel píše: „Když vytrváme, budeme s ním i kralovat.“ (2 Tim 2,12)

Vlastní liturgická památka Panny Marie Královny byla zařazena do kalendáře poměrně nedávno, až roku 1954. Tento titul je však Panně Marii dáván odnepaměti – vzpomeňme jen na antifonu Salve, Regina – Zdrávas, Královno, starou bezmála tisíc let, nebo z 12. století pocházející velikonoční zpěv Regina caeli, laetare – Vesel se, nebes Královno (u nás známý v Michnově zpracování).

Již Žalm 45 staví ideálnímu panovníkovi „po pravici královnu, ozdobenou ofirským zlatem“ (v. 10); dost možná reflektuje událost z počátku Šalomounovy vlády, kdy byl jeho matce, královně Betsabé, postaven trůn po pravici trůnu krále Šalomouna (1 Král 2,19). A jako byl král Šalomoun, Davidův syn, chápán v novozákonní době coby předobraz Mesiáše, analogicky se pojetí královské důstojnosti rozšířilo i na Matku Páně.

Ze 6. století pochází fascinující byzantský mariánský hymnus Akathistos, oslovující Pannu Marii jako „Nebeskou vládkyni“ a obdařující ji pestrou paletou četných titulů s biblickými či patristickými kořeny. K rozvoji úcty k Panně Marii coby Královně dochází na křesťanském Západě od 9. století, jednotlivé královské tituly si našly cestu do známých Loretánských litanií, které vzývají Pannu Marii jako Královnu zvláštních skupin světců a světic – starozákonních patriarchů a proroků, novozákonních apoštolů, mučedníků, vyznavačů a panen. K nim přibyly další „královské“ invokace, naposledy za sv. Jana Pavla II. zvolání „Královno rodin“. Jako se událost Nanebevzetí Panny Marie stala jedním z nejčastějších titulů zasvěcení mariánských kostelů, je obraz jejího korunování velmi oblíbeným tématem uměleckých děl – jmenujme např. bl. Fra Angelica, Botticelliho, Raffaella, Velázqueze, El Greca…

Pius IX. v bule Ineffabilis Deus prohlašuje, že „Pán ustanovil Bohorodičku Královnou nebe i země a povýšil ji nade všechny sbory andělů a svatých; ona stojí po pravici Jednorozeného Božího Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a svými mateřskými přímluvami je nám velice nápomocná“. Matka Boží byla „vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému synu, Pánu pánů (srov. Zj 19,16) a vítězi nad hříchem a smrtí“, učí II. vatikánský koncil (LG 59).

„Církev už došla v blahoslavené Panně k dokonalosti bez poskvrny a vrásky (srov. Ef 5,27). Věřící se však stále ještě snaží přemáhat hřích a růst ve svatosti. Proto pozvedají oči k Marii, která září celému společenství vyvolených jako vzor ctností. Když o ní církev zbožně uvažuje a rozjímá ve světle vtěleného Slova, s úctou proniká hlouběji do nejvyššího tajemství vtělení a připodobňuje se tak stále více svému Snoubenci. Maria, která vstoupila hluboko do dějin spásy, jistým způsobem v sobě spojuje a vyzařuje největší skutečnosti víry. Když je oslavována a uctívána, volá věřící k svému synu a k jeho oběti i k lásce k Otci. Poněvadž však církev usiluje o oslavu Kristovu, stává se podobnější svému vznešenému vzoru, když stále roste ve víře, naději a lásce, a ve všem hledá a plní Boží vůli. A tak církev i ve své apoštolské práci právem vzhlíží k té, která zrodila Krista, jenž se proto počal z Ducha svatého a zrodil se z Panny, aby se prostřednictvím církve zrodil a rostl také v srdci věřících. Tato panna byla ve svém životě příkladem takové mateřské lásky, která má oživovat všechny, kdo spolupracují v apoštolském poslání církve při znovuzrození lidí.“ (LG 65)