Pouť ke Stožecké kapli

V neděli po Nanebevzetí Panny Marie – letos to bylo 17. srpna – připutovala přibližně stovka poutníků ke Stožecké kapli, aby uctila Pannu Marii a setkala se s diecézním biskupem Mons. Vlastimilem Kročilem, který poutní mši svaté předsedal.

Fotogalerie

3

Fotogalerii najdete zde.

Dřevěná kaple Panny Marie byla vystavěna v hlubokých šumavských hvozdech ve výšce 950 metrů nad mořem v roce 1791 volarským kovářem Jakoubkem Klauserem jako poděkování za zázračné vyléčení zraku. Pro údajně léčivé účinky místního pramene a kvůli zázračnému obrazu Panny Marie sem putovávalo mnoho poutníků z Čech i nedalekých Bavor. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1920 se tu sešlo 5600 poutníků z obou stran hranic. Za komunistů kaple chátrala. Před pádem režimu ji opravil Jan Kocourek z Prachatic a 25. srpna 1990 ji znovu vysvětil českobudějovický biskup, pozdější kardinál Mons. Miloslav Vlk. Od té doby se zde konají poutě vždy v neděli po slavnosti Nanebevzetí Panny Marie.

Stožecká kaple je moje srdeční záležitost,“ svěřuje se P. Karel Falář, duchovní správce farnosti Volary, kam kaple Panny Marie pod vrchem Stožec (německy Tusset) patří. „Od roku 1990 jsem tady nevynechal jedinou pouť, dříve jsem poutní mše svaté doprovázel na klávesy nebo na kytaru.“ Poutníci připutovali z Čech, Moravy a z Německa pěšky nebo kyvadlovou dopravou vypravenou ze Stožce. Panna Maria jim vyprosila slunečné počasí, a tak se mohlo tajemné poutní místo zaskvít v celé své kráse i před diecézním biskupem, který zde byl poprvé. Spolu s P. Falářem koncelebrovali při poutní mši svaté P. Jan Mikeš, P. Jan Fatka a P. Yohan Injumala, duchovní správce sousední farnosti Haidmühle.

„Drazí spolubratři v kněžské službě, řeholníci a řeholnice, milí poutníci, bratři a sestry v Kristu, našem Pánu! Vydali jsme se na cestu a spěchali jsme ke Stožecké kapli, stejně jako se ‚vydala na cestu a spěchala do hor‘ Panna Maria,“ obrací se diecézní biskup Mons. Vlastimil Kročil k poutníkům na začátku své promluvy. Hovoří v ní o tom, že samotná cesta životem je důležitá, že se má podobat putování Panny Marie. Ona je nám příkladem, vzorem a výzvou k následování. Její putování životem bylo na konci korunováno nanebevzetím. Předešla nás do nebeské slávy a tím se pro nás stává útěchou a nadějí.

„Slavnost Nanebevzetí Panny Marie nám připomíná, že jsme byli povoláni k tomu, abychom žili navěky. Cílem našeho života není prázdnota a temnota, ale světlo a láska, která je silnější než smrt,“ klade přítomným poutníkům na srdce biskup Kročil. „Dnešní liturgie nás vede k jistotě víry, že jsme byli stvořeni pro nebe. Ježíš nám to říká slovy: ‚V domě mého Otce je mnoho příbytků, kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Odcházím, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.‘ (J 14,2-3) Cílem našeho života je trvalé společenství s Bohem, který je Absolutní a Věčný.“

Náš pozemský život den za dnem míjí a nezadržitelně spěje do věčnosti. Není jednoduchý, protože jsme lidé s mnoha omezeními a často klopýtáme a upadáme. Jeho prožívání je však velmi důležité, protože Bůh člověku neklade otázky při jeho příchodu na svět, ani mu je neklade při jeho odchodu z tohoto světa, On se ptá v průběhu života, ptá se během cesty, po které kráčíme. Kéž bychom dokázali pokaždé správně odpovědět na Boží výzvu jako Panna Maria! Tato „žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy“ nevyslovila své „Fiat!“ – „Ať se mi stane podle Tvého slova!“ jednou, při jedné příležitosti, nýbrž vyslovovala své „ano“ s Boží vůlí každý den.

V závěru své homilie vyzývá biskup Kročil poutníky: „Upírejme svůj zrak k Panně Marii! Právě u ní můžeme nacházet odpověď, kterou hledáme, neboť v jejím životě se veliké tajemství spásy už uskutečnilo a na jejím příkladu nám bylo zjeveno,“ a modlí se: „Kéž Panna Maria utěšuje naše bolesti a strasti – nechť mateřsky bdí nad duchovní cestou každého z nás! Amen.“