Svátek Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Liturgická památka známá dříve jako „Obětování Panny Marie“ nese po reformě římského kalendáře po II. vatikánském koncilu ještě výstižnější název: „Uvedení Panny Marie do chrámu“. Církev si v ní připomíná Mariino osobní rozhodnutí zasvětit se Bohu a skutečnost, že byla Bohem přijata ke zvláštní službě v jeho díle spásy.

Kanonické knihy Písma nám o dětství Panny Marie nepodávají zprávy. Tradice této památky vychází z apokryfního Protoevangelia Jakubova a z dlouhodobě předávaného podání. Do jisté míry ji doplňují i soukromá zjevení, mimo jiné blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové či sestry Marie z Agredy, jejíž životopis Panny Marie byl vydán s církevním schválením.

Právě z jejího díla pochází následující zhuštěný popis události, který vystihuje jádro dnešního slavení:

 „Svatá Anna vzala svou dceru Marii za ruku a spolu se svatým Jáchymem vstoupila do chrámu. Rodiče ji ve zbožné modlitbě obětovali Bohu a ona sama s hlubokou pokorou obětovala sebe. Poté viděla božské světlo a slyšela slova: Pojď, má Milá, Nevěsto má, pojď do mého chrámu.

Kněz pak převzal Marii a zavedl ji k místu, kde žily mladé dívky vychovávané k ctnostnému životu. Když Maria stála u patnácti chrámových schodů, poklekla před rodiči, požádala je o požehnání a s radostí vystoupila vzhůru. Ti, kdo ji pozorovali, žasli nad její důstojností a pevností ducha.“

Už v roce 543 byla u chrámu v Jeruzalémě postavena mariánská bazilika zasvěcená právě této události. Ačkoli byla později zničena, tradice slavení Mariina odevzdání Bohu přetrvala v celé církvi.

Liturgie nazývá Pannu Marii „Archou úmluvy“. Starozákonní archa uchovávala desky Zákona, zatímco Maria nesla v sobě samotného Božího Syna. Sestra Maria z Agredy proto obrazně říká, že „živá Archa nové úmluvy nemohla zůstat mimo chrám, jehož starozákonní archa byla jen předobrazem“.

Tradice shodně uvádí, že Maria byla uvedena do chrámu ve věku tří let – Emmerichová doplňuje, že tři roky a tři měsíce.

Množství mariánských svátků vypovídá o jedinečném místě Panny Marie v dějinách spásy. Církev nám je nabízí jako podněty k prohloubení našeho vlastního vztahu k Bohu.

Dnešní památka nás vede k tomu, abychom – po Mariině vzoru – obnovovali své vlastní „ano“ Boží vůli. V každodenních povinnostech, povolání a životních situacích se můžeme učit rozpoznávat, co od nás Bůh žádá, a svobodně tuto cestu přijímat jako projev lásky k němu.

Zdroj: Catholica