Svatováclavská mše svatá ve Vatikánu

V rámci pouti českobudějovické diecéze do Říma oslavili poutníci v sobotu 27. září 2025 v 15 hodin hlavního patrona Čech svatého Václava slavnostní mší svatou v bazilice svatého Petra, kterou sloužil českobudějovický biskup Mons. Vlastimil Kročil. Koncelebrovali čeští a slovenští kněží a přítomni byli i seminaristé z Papežské koleje Nepomucenum, řeholníci a řeholnice a zástupci diplomatického sboru

Fotogalerie

3

„Uctít svatého Václava právě zde, v bazilice svatého Petra, je určitá výsada, je to mimořádná událost,“ řekl v úvodu své homilie biskup Kročil. „Jsme u hrobu apoštola Petra, který o Ježíši Kristu vyznal, že je ‚Mesiášem, Synem živého Boha‘ (Mt 16,16), a Pán ho povolal, aby ‚utvrzoval své bratry ve víře‘ (Lk 22,32). A právě o víru v Ježíše Krista v tuto chvíli jde.“

Diecézní biskup Kročil rozjímal nad osobní situací svatého Václava. Jeho rodiče neměli moc velkou víru, zato jeho babička ji žila upřímně a opravdově. Zajistila svému vnuku vzdělání, takže kromě jazyků (mateřštiny, latiny a řečtiny) znal dobře Písmo svaté a pravdy víry a byl tak nejlépe vybaven k tomu, aby se jednou stal moudrým a zodpovědným vladařem.

Svatý Václav však zažíval i velmi zlé věci: odpor těch nejbližších vůči křesťanské víře, posměch a nakonec hrůzný čin – zavraždění staré kněžny Ludmily. V takovém prostředí posměchu, zášti a intrik a ve společnosti, v níž se projevovaly ty nejhorší zlořády doznívajícího pohanství, začal mladý Václav vládnout. Kdokoli jiný by takovou tíhu nezvládl, ale Václav odolal všem tlakům a nadále prosazoval zásady evangelia ve svém státě, protože čerpal sílu z Boha. Z každodenní mše svaté, při které – i jako panovník – pokorně ministroval, i když věděl, že jím za to ostatní pohrdají. „Kdo z nás dokáže svědčit o své víře mezi svými nejbližšími?“ vyzývá přítomné k zamyšlení českobudějovický biskup.

Svatý Václav věděl, co ho může potkat, a byl stejně jako jeho babička svatá Ludmila připraven kdykoli stanout před Pánem. Vsadil na Krista a na Jeho zaslíbení. Na Boží zákon, na sílu svátostí a na úzký vztah k Bohu prostřednictvím modlitby. A tak se svatý Václav díky tomuto pevnému postoji stal skutečným hrdinou. Hrdinou ne v bitvě – i když i tam vynikal – ale hrdinou víry! Stal se hrdinou víry ve své vlastní rodině. Nedbal na tolikeré opovržení a posměch pro svou víru a držel se pevně evangelia. Ano, byl nakonec zavražděn, prolil krev v bratrovražedném boji, ale jeho oběť už více než tisíc let přináší ovoce.

„Buďme i my hrdiny ve svých rodinách! Vychovávejme své děti, svá vnoučata ve víře. Modleme se za ně a příkladem vlastního života je obracejme na správnou cestu,“ klade poutníkům na srdce biskup Kročil. „Když před nimi budeme o víře mlčet, ztratíme je pro život věčný. Evangelizace začíná doma, u těch nejbližších. Obracejme se ke svatému Václavovi, mocnému nebeskému přímluvci, s prosbou, abychom dokázali být věrni své víře a nebáli se ji hlásat mezi svými nejbližšími. Po jeho vzoru se snažme zajet na hlubinu a buďme věrní! Pamatujme na to, že jde o život věčný! A nezapomínejme přitom ani na modlitbu za „Petra našich dnů“, papeže Lva, jemuž Pán svěřil petrovskou službu. Amen.“

Po mši svaté následovala modlitba u oltáře svatého Václava a zpěv svatováclavského chorálu.

Svatý Václave, oroduj za nás! Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím!

Text: Stanislava Vitoňová