Svatý František z Assisi, světec chudoby a pokoje. Letos si připomínáme 800 let od jeho úmrtí

Dne 4. října slavíme památku svatého Františka z Assisi, zakladatele řádu menších bratří. Jeho život charakterizovala láska ke Kristu, dobrovolná chudoba, blízkost k lidem na okraji společnosti a vděčnost za celé stvoření. Letos si připomínáme 800 let od jeho úmrtí. Při této příležitosti vyhlásil papež Lev XIV. zvláštní jubilejní rok svatého Františka, který trvá od 10. ledna 2026 do 10. ledna 2027.

František se narodil v Assisi roku 1181 nebo 1182 do rodiny bohatého obchodníka s látkami. Při křtu dostal jméno Jan, otec jej však začal nazývat Francescem – Františkem. Mládí prožíval ve společnosti přátel, měl rád slavnosti a snil o rytířské slávě. Zkušenost války, zajetí a nemoci jej postupně přivedla k otázkám po smyslu života a k hledání Boží vůle.

Významným okamžikem jeho obrácení bylo setkání s člověkem postiženým malomocenstvím. František překonal svůj odpor a přiblížil se k němu s láskou. Právě služba nemocným a chudým se stala jedním ze základních rysů jeho nové životní cesty.

Podle tradice zaslechl František při modlitbě před křížem v chátrajícím kostele svatého Damiána výzvu: „Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá.“ Nejprve ji pochopil jako úkol opravit konkrétní stavbu. Postupně však jeho působení přispělo k duchovní obnově církve skrze návrat k evangeliu, chudobě a službě.

Rozhodnutí vzdát se majetku vedlo ke konfliktu s otcem. František se před assiským biskupem zřekl otcova dědictví a začal žít v prostotě, odkázán na vlastní práci a pomoc druhých. Jeho chudoba byla výrazem důvěry v Boha a touhy následovat Krista.

Evangelium jako způsob života

K Františkovi se postupně přidávali další muži, které oslovoval jeho příklad. Vznikající společenství menších bratří spojovala modlitba, bratrství, služba a hlásání evangelia. Jejich první způsob života schválil papež Inocenc III.; roku 1223 pak papež Honorius III. potvrdil řeholi bulou Solet annuere.

Františkův příklad inspiroval také svatou Kláru z Assisi, s níž jsou spojeny počátky řádu klarisek. Jeho spiritualita oslovila i laiky, kteří chtěli žít podle evangelia uprostřed rodinného a pracovního života. Z těchto počátků vyrostla široká františkánská rodina.

Františkova touha po pokoji se projevila i během cesty do Egypta, kde se roku 1219 setkal se sultánem al-Málikem al-Kámilem. Uprostřed válečného konfliktu se odvážil překročit hranice znepřátelených stran a osobně předstoupit před muslimského vládce.

Radost z Boží blízkosti a krása stvoření

O Vánocích roku 1223 připravil František v Grecciu jesličky, které měly lidem pomoci hlouběji prožít narození Ježíše v chudobě betlémské stáje. Tato událost významně ovlivnila pozdější tradici stavění betlémů.

Roku 1224 obdržel při modlitbě na hoře La Verna stigmata, znamení Kristových ran. V posledních letech života trpěl nemocemi a vážnými potížemi se zrakem. Právě v tomto období vznikla jeho Píseň bratra slunce, známá také jako Chvalozpěv stvoření. Skrze slunce, vodu, zemi a další součásti stvoření v ní vzdával chválu Bohu.

Jeho vztah k přírodě vyrůstal z víry, že celé stvoření je Božím darem. Také známá vyprávění o kázání ptákům či o vlku z Gubbia vyjadřují jeho touhu po smíření a úctu ke všemu živému.

Osm set let od jeho odchodu k Otci

František zemřel večer 3. října 1226 u Porciunkule nedaleko Assisi. Jeho odchod z tohoto světa si františkánská rodina připomíná jako transitus – přechod k nebeskému Otci. Již 16. července 1228 jej papež Řehoř IX. prohlásil za svatého.

Letošní osmisté výročí završuje sérii františkánských připomínek, které se od roku 2023 věnovaly schválení řehole a Vánocům v Grecciu, přijetí stigmat a vzniku Chvalozpěvu stvoření.

Jubilejní rok svatého Františka je pozváním k novému objevování jeho duchovního odkazu. Věřící vybízí k následování Krista, ke smíření a k tomu, aby se ve svém každodenním životě stávali svědky pokoje. S jubileem je spojena také možnost získat za stanovených podmínek plnomocné odpustky.