Svatý Šarbel Machlúf: Libanonský poustevník a světec zázraků

Na 24. července připadá nezávazná památka svatého Šarbela Machlúfa, libanonského kněze a poustevníka maronitské katolické církve. Jeho život naplněný modlitbou, prací, poslušností a službou druhým zůstával dlouho skrytý v klášteře a poustevně. Po jeho smrti se však úcta k němu rozšířila daleko za hranice Libanonu.

Šarbel se narodil 8. května 1828 ve vesnici Bqaa Kafra v severním Libanonu. Při křtu podle maronitského obřadu dostal jméno Youssef Antoun Makhlúf. Vyrůstal v chudé rolnické rodině spolu s pěti sourozenci. Když mu byly tři roky, jeho otec zemřel a o rodinu se začal starat strýc. Duchovní život mladého Youssefa ovlivnili také další dva jeho strýcové, kteří žili jako poustevníci.

Od dětství pomáhal rodině, pásl dobytek a účastnil se bohoslužeb. Samotu v přírodě využíval k modlitbě a postupně v něm dozrávalo povolání k zasvěcenému životu.

Cesta do kláštera

Ve třiadvaceti letech opustil rodný dům a vstoupil do kláštera libanonského maronitského řádu. Přijal řeholní jméno Šarbel podle mučedníka z počátků křesťanství. Noviciát dokončil v klášteře svatého Marona v Annaye a následně studoval filozofii a teologii v klášteře svatých Cypriána a Justiny v Kfifanu.

Kněžské svěcení přijal roku 1859 v sídle maronitského patriarchy v Bkerké. Poté se vrátil do Annayi, kde žil šestnáct let jako člen klášterní komunity. Vynikal pokorou, mlčenlivostí a poslušností. Vedle modlitby se věnoval těžké fyzické práci, službě nemocným a lidem, kteří ho vyhledávali s prosbou o duchovní pomoc.

Jeho život byl velmi prostý a asketický. Jedl málo, zříkal se masa, spal jen několik hodin a značnou část noci trávil v modlitbě. Zvláštní místo v jeho spiritualitě zaujímala eucharistie a dlouhá adorace před svatostánkem. Přísnost vůči sobě však nebyla samoúčelná – vycházela z touhy zcela se odevzdat Bohu a sloužit lidem.

Třiadvacet let v poustevně

Šarbel dlouho toužil po životě v samotě. Představení mu jej umožnili až roku 1875, kdy odešel do poustevny svatých Petra a Pavla nedaleko kláštera v Annaye. Strávil v ní posledních třiadvacet let svého života.

Také jako poustevník se řídil pravidly svého řádu a zůstával podřízený klášterním představeným. Jeho dny naplňovala modlitba, slavení liturgie, četba Písma a manuální práce. Žil velmi skromně, obdělával půdu a zachovával téměř nepřetržité mlčení.

Mezi lidmi se postupně šířila pověst o jeho hluboké víře a přímluvné modlitbě. Přicházeli za ním nemocní, lidé v nesnázích i ti, kteří hledali pokoj nebo radu. Tradice mu připisuje řadu mimořádných událostí a uzdravení, sám však zůstával skrytý a veškerou pozornost obracel k Bohu.

Smrt při slavení liturgie

V prosinci 1898 postihla Šarbela během slavení božské liturgie mozková příhoda. Jeho spolubratři jej přenesli do cely, kde několik dní trpěl. Opakoval přitom slova liturgické modlitby: „Otče pravdy, zde je tvůj Syn, oběť, která se ti líbí.“

Zemřel na Štědrý den 24. prosince 1898 ve věku sedmdesáti let. Byl pohřben na klášterním hřbitově v Annaye. Krátce po pohřbu začali lidé vyprávět o světle, které se nad jeho hrobem. objevovalo. Když bylo jeho tělo později vyzdviženo, bylo podle svědectví nalezeno zachovalé a vylučovalo zvláštní tekutinu připomínající krev a vodu.

Do Annayi začali přicházet poutníci a objevovala se svědectví o vyslyšených modlitbách a uzdraveních připisovaných Šarbelově přímluvě. Jeho hrob se stal poutním místem nejen pro křesťany různých tradic, ale také pro muslimy.

Světec, který spojuje Východ a Západ

Papež Pavel VI. prohlásil Šarbela Machlúfa 5. prosince 1965 za blahoslaveného a 9. října 1977 jej svatořečil. Při kanonizaci vyzdvihl jeho život jako svědectví o hodnotě modlitby, ticha a úplného odevzdání se Bohu.

Svatý Šarbel dnes patří k nejuctívanějším světcům Blízkého východu. Jeho obrazy a sochy se nacházejí v kostelech po celém světě a do kláštera v Annaye každoročně přicházejí desetitisíce poutníků.

Život libanonského poustevníka připomíná, že skutečná síla nemusí spočívat ve viditelných úspěších. Šarbel většinu života prožil v ústraní, přesto jeho svědectví oslovuje lidi napříč národy, kulturami i náboženstvími. Učí je znovu objevovat hodnotu ticha, vytrvalé modlitby a důvěry v Boží působení.

Zdroj: Catholica.cz