Velikonoční vigilie se křty v českobudějovické katedrále

„Královnu liturgie“ – velikonoční vigilii sloužil v katedrále svatého Mikuláše v Českých Budějovicích diecézní biskup Mons. Vlastimil Kročil a sedm mladých lidí přijalo z jeho rukou iniciační svátosti. Stali se novým stvořením, od nynějška patří Kristu navěky. Vzpomeňme na ně alespoň střelnou modlitbou, aby v nich víra zapustila hluboké kořeny a byla jejich radostí a útěchou.

Fotogalerie

3

Znameními dnešní liturgie jsou světlo Boží, voda Křtu a Eucharistie. Světlo symbolizované paškálem nás ujišťuje, že existuje Bůh a existuje nebe, kde máme své místo. Už nemusíme hledat Boha a smysl života svým omezeným rozumem. Voda křtu nás kdysi ponořila „do Kristovy smrti“ a vstoupili jsme tak „do nového života“. „Dovolme Kristu žít a působit v nás a skrze nás,“ vybízí biskup Kročil ve své homilii. Skrze Eucharistii vstupujeme do společenství s Bohem a bližními a získáváme sílu na cestu životem. Samotný Ježíš nás ujišťuje: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.” (Jan 6, 51). 

Dnešní liturgie nás vybízí, abychom si všimli, jak souvisí Boží narození s Velkým pátkem a s Nedělí vzkříšení. Proč se ‚Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi‘ (Jan 1,14)? Bůh se vtělil do lidské přirozenosti právě proto, aby zemřel a vstal z mrtvých! Boží Syn přistoupil na to, že bude žít tím, čím by měl žít každý člověk, tedy tajemstvím budoucí proměny. „Cílem našeho života na tomto světě je naše radikální přeměna, transformace, abychom mohli mít účast na věčném Božím životě,“ říká ve své homilii českobudějovický biskup.

Ilustrací této nutné proměny je příběh Izraele utiskovaného v Egyptě. Bůh ho vysvobodil a vedl ho do Zaslíbené země. Čtyřicet let putovali Židé pouští do Palestiny svobody a mnoho jich mělo dojem, že jdou vstříc jisté smrti, a chtěli se vrátit ke své cibuli, okurkám a masu, ke svému „malému štěstí“ v Egyptě. Díky Mojžíšovi však pochopili, že musejí „odumřít“ tomu, jací byli, a „znovu se narodit“ pro to, kým by měli být.

I Ježíš – Boží Syn – se podrobil tomuto zákonu proměny, jak to vysvětluje otec biskup Vlastimil: „Přišel, aby se podrobil otroctví pozemského života. Trpěl chladem i vedrem, hladem i žízní, lidskou nenávistí, plakal nad hříšným Jeruzalémem a později přešel do života v těle oslaveném. Ale mezi tvarem života v lidské přirozenosti a návratem do Boží slávy měl také svou ‚poušť‘ a tou pouští byla Křížová cesta, Kříž a Hrob.“ Také každý z nás musí dorazit tam, kde je Ježíš: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já” (Jan 17,24).

K přechodu od života otroka k životu s Bohem je však zapotřebí živé víry. Zcela zásadní je, aby byl Kristus přítomen v našich každodenních rozhodnutích. On je přítomen a jedná, on nás proměňuje a zbožšťuje do té míry, do jaké Mu to umožníme, do jaké se „stáváme více člověkem“ a snažíme se o polidšťování sebe i mezilidských vztahů. Jak to vyjádřil v dnešním liturgickém čtení svatý Pavel: „Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá (…). Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši” (Řím 6,9.11).

„Nechť nás tedy radost Paschálního Tajemství vždy doprovází a podporuje v každodenní snaze o proměnu sebe sama i světa kolem nás ve skutečné Boží prostředí,“ modlí se v závěru své homilie českobudějovický biskup Mons. Vlastimil Kročil.