Zelený čtvrtek v českobudějovické katedrále

Mši svatou na památku Večeře Páně sloužil v katedrále svatého Mikuláše v Českých Budějovicích diecézní biskup Mons. Vlastimil Kročil.

Fotogalerie

2

Ve své homilii se kromě jiného zamýšlel nad slovy Římského kánonu: „Neboť on večer před svým utrpením vzal do svatých a ctihodných rukou chléb, pozdvihl oči k nebi, k tobě, svému Otci všemohoucímu, vzdal ti díky a požehnal, lámal, dával svým učedníkům…“

„Modlící se církev hledí Pánu na ruce a do očí. Chce se s ním v tuto jedinečnou chvíli setkat skoro fyzicky. Hledíme na ony ruce, kterými uzdravoval lidi, na ruce, jimiž žehnal dětem, na ruce, které na lidi vkládal, na ruce, které byly přibity na kříži a které navždy ponesou stigmata jako znamení Jeho lásky, ochotné zemřít.“ V souvislosti s rozjímáním o Pánových rukou poprosil biskup Kročil o modlitbu za všechny kněze, kteří při dnešní památce Večeře Páně berou do rukou chléb podobně, jako to činil Pán Ježíš se svými apoštoly. Vyjádřil přání, aby ruce kněží stále více roznášely do světa spásu, aby nesly požehnání a zpřítomňovaly Boží dobrotu.

Diecézní biskup si také přeje, aby do nás skrze zrak nevstupovalo zlo a nezfalšovalo a neušpinilo naše bytí. Abychom měli oči, které vidí všechno, co je pravdivé, zářivé a dobré; abychom se stali schopnými vidět přítomnost Boha ve světě. Abychom se dívali na svět očima lásky, Ježíšovýma očima a rozpoznávali tak bratry a sestry, kteří mají zapotřebí nás, kteří čekají na naše slova a naše činy.

Své rozjímání zakončil Mons. Vlastimil Kročil slovy: Ve Večeřadle Kristus dává učedníkům své Tělo a svou Krev, to znamená sebe sama v celistvosti své osoby. „Nikdo mi nemůže život vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout.“ (Jan 10,18). Nikdo Mu nemůže život odejmout: dává jej ze svobodného rozhodnutí. To, co se v Něm uskutečňuje, takříkajíc fyzicky, koná už předem ve svobodě své lásky. On dává svůj život a přijímá jej ve zmrtvýchvstání, aby se o něj mohl dělit navždy. Amen.“

Po homilii se biskup Kročil po Ježíšově vzoru přepásal a v pokoře poklekl a umyl nohy dvanácti mužům, osušil je a políbil. Syrský jáhen a básník Cyrillonas (4. stol.) opěvuje skutek mytí nohou slovy: Ptal jsem se proroků: »Prosím vás, abyste mne chvíli poslouchali. Moje oči uviděly věci vzbuzující údiv, chci vám všem o nich vyprávět. Moje smysly jsou zmatené a můj duch je plný ohromení. Ten, kterého jste hlásali, že je Oheň a Duch, všemohoucí Plamen, podoben Neviditelnému, o němž jste hlásali, že ho nemůže spatřit žádný člověk na světě, aniž by zůstal naživu, o němž jste řekli, že z bázně před ním si andělé zakrývají obličej křídly, ten, o němž jste vyprávěli, že ho uviděl Daniel jako starce na trůně, o němž jste učili, že jeho pohled uvede svět v úděs a všechno stvoření se zachvěje – právě tento se stal služebníkem, přinesl nádobu, umyl rybářům nohy a osušil je plátnem, ano, on udělal totéž i svému zrádci.«

Přenášení Eucharistie do Getsemanské zahrady umístěné v kapli Smrtelných úzkostí Páně vedle katedrály doprovodili hlukem pronikajícím do morku kostí českobudějovičtí hrkači.