Éra hornictví v Česku skončila při slavnostní bohoslužbě

Ve Stonavě na Karvinsku ve středu 4. února vyvezli na povrch poslední vozík s černým uhlím. OKD pojalo den uzavření těžby jako den vděčnosti za práci mnoha generací horníků a důlních pracovníků. Mimořádný den proto uzavřela bohoslužba v ostravské katedrále Božského Spasitele.

Fotogalerie

20

„Tato událost nás možná naplňuje smutkem, ale nechci, aby atmosféra byla pohřební. Není to pohřeb hornictví. Chtěl bych, abychom smutek nechali prozářit vděčností, protože máme za co být vděční: za dvě a půl století tvrdé a obětavé práce, za to, co hornictví přineslo ostravsko-karvinskému regionu. Nemůžeme také zapomenout na ty, kteří při výkonu hornického povolání zemřeli,“ podotkl na úvod bohoslužby biskup Martin David.

Hornická hudba i Permoník

Mši svaté předcházel průvod krojovaných horníků s hornickou kapelou v čele centrem Ostravy od slezskoostravské radnice ke katedrále, kde u vůzku s vytěženým uhlím stála čestná stráž báňských záchranářů. Tóny dechové hudby pak vystřídaly hlasy karvinského Permoníku. Chlapecká sekce zazpívala před katedrálou „Kamarádi, dolů sfárejme“ a v chrámu pak sbor sáhl po duchovním repertoáru – třeba ordináriu britského skladatele Boba Chilcotta.

Biskup Martin v promluvě navázal na slova evangelia, ve kterém Ježíš vyzývá své budoucí učedníky, aby zajeli na hlubinu:

„Ježíš přichází mezi rybáře, kdy mají po šichtě. Vstupuje do jejich lodi. Přichází na jejich pracoviště. To je silné poselství dnešního evangelia: Bůh není vzdálený pozorovatel. Je přítomen uprostřed lidské práce. A bylo tomu tak i v dolech,“ podotkl biskup.

Při bohoslužbě zazněla také polština – v prvním čtení a eucharistické modlitbě, protože hornictví je spjaté s jazykově smíšeným regionem. V liturgii bylo podobných odkazů více. Například velký kahan a socha svaté Barbory u ambonu nebo hrouda uhlí a havířská přilba, které v obětním průvodu přinesli primátor Ostravy Jan Dohnal a senátor za Karvinsko Ondřej Feber. Modlitby přímluv se ujalo sedm zástupců zaniklých hornických řemesel. Podrobnější reportáž najdete v příštím Katolickém týdeníku.

Promluva biskupa Martina z bohoslužby k ukončení těžby

Jsem si velmi dobře vědom toho, že slov jste v tomto dnešním mimořádném dni slyšeli od mnoha lidí mnoho. Slov o tom, že se uzavírá historická kapitola s názvem Těžba černého uhlí, která po dvě stě padesát let formovala tento kraj a mnoho lidí v něm.

Mezi všemi těmi slovy k nám před chvílí zazněly také dva úryvky z Bible a já bych se rád spolu s vámi zastavil u textu evangelia. Ten totiž také hovořil o velmi těžké a náročné práci. Byla to práce rybářů. Lidí, kteří sice nefárali do hlubin, ale zajížděli na hlubinu moře. Lidí, kteří velmi dobře znali únavu, radost z úspěchu i pocit zmaru a hořkost prázdných sítí.

„Celou noc jsme se lopotili…,“ říká Šimon Petr. Jak blízká jsou tato slova všem, kdo někdy fárali do hlubin země, a v temnotě podobné noci namáhavě pracovali.

Ježíš přichází mezi rybáře, kdy mají po šichtě. Vstupuje do jejich lodi. Přichází na jejich pracoviště. To je silné poselství dnešního evangelia: Bůh není vzdálený pozorovatel. Je přítomen uprostřed lidské práce. A bylo tomu tak i v dolech. Přestože se ho v některých obdobích snažili ze života společnosti a pracujících lidí odstranit, z hornického pozdravu se ho nikomu odstranit nepodařilo. ZDAŘ BŮH! A tak byl Bůh přítomen v klecích sjíždějících pod zem, v potemnělých chodbách dolů, i v každém návratu na povrch.

„Zajeď na hlubinu,“ říká Ježíš Petrovi. Přijde mi příhodné, že tato věta mohla klidně zaznívat i v hornickém prostředí. Důl Hlubina je vzdušnou čarou pár stovek metrů odsud. Zajeď na Hlubinu!  Ježíš, ale těmito slovy vybízí Petra, aby se znovu vrátil tam, kde zakusil neúspěch.

A tak se nám může přirozeně vybavit vzpomínka na ty, kdo se do práce vraceli s obavami, protože zažili víc než neúspěch. Zažili třeba důlní neštěstí. Přirozeně musíme myslet i na ty, kteří se po důlních neštěstích domů nevrátili.

Bohužel byla tato vysoká cena během těch dvou a půl století mnohokrát zaplacena. Nemůžeme říct, že by ji vyvážila cena toho vytěženého černého zlata. Každé jméno, každý život má svou váhu před Bohem. Vkládáme je dnes do Boží náruče a prosíme, aby jejich památka zůstala živá a jejich oběť nebyla zapomenuta.

Ježíš říká Petrovi: „Neboj se.“ A i to je slovo, které je pro tuto chvíli velmi příhodné. Konec těžby přináší nejistotu, otázky a obavy o budoucnost. Ale „Neboj se“ znamená: nejsi na to sám. Bůh, který byl v hlubinách, je i na prahu nové etapy. Tu nakonec zažívají i rybáři v tom příběhu.

„Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.“ Minulost – se vší námahou, bolestí i hrdostí – se může stát základem pro nový začátek. Stejně jako rybáři byli povoláni jít dál, k něčemu, co naprosto novým a nečekaným způsobem naplnilo jejich život, i tento kraj není odsouzen k prázdnotě, ale povolán k novému začátku.

Dnes děkujeme Bohu za 250 let těžby. Za dvě a půl století práce tvrdé, nebezpečné, často neviditelné, a přece nesmírně důležité.  Děkujeme za všechny, kteří s hornictvím spojili svůj život – za horníky i jejich rodiny. Děkujeme za vše dobré, co z této práce vzešlo. I za to, co zůstalo a trvale zůstane.

Tady se neodpustím slova ze hry Posel z Liptákova: Mladý pane, viděl jste někdy důl? To je díra v zemi… Prosím, peněženku mi můžou vzít, kočár mi můžou vzít. Ale důl? Ten se může zatopit, zasypat, ale nikdo vám ho nemůže vzít…. To všechno tady zůstane…Kéž by v tomto kraji nezůstala jen uzavřená důlní díla. Kéž by v tomto kraji zůstala i ta odvaha a odhodlání, kterou měli horníci podobně jako rybář a pozdější apoštol Petr. A kéž by tu zůstala i ta stejná naděje, kterou měl Petr v srdci, když opustil své povolání a začínal znovu. Tak ZDAŘ BŮH!