Svatý Hilarius z Poitiers – filosof, exulant, učitel církve

Čtvrté křesťanské století bylo dobou velkých teologických sporů, ale také érou velkých světeckých osobností, teologů, učitelů církve, významných představitelů patristické epochy. Jedním z nich byl bezpochyby dnešní světec, Hilarius z Poitiers, jehož liturgickou památku slavíme 13. ledna.

Narodil se kolem roku 315 ve vznešené pohanské rodině ve městě Pictavium (dnešním Poitiers) na severozápadní periferii římské provincie Gallia Aquitania. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání v literatuře a filosofii, oženil se a narodila se mu dcera.

Navzdory svému jménu (Hilarius znamená „veselý, radostný“) jej na prahu třicátin začal trápit smutek, pocit marnosti a pochyby o smyslu života, který už nenacházel ani v kariérním růstu, ani ve studiu filosofie. Novým světlem pro něj bylo setkání s křesťanstvím, jak je vyznávala a žila tehdy nepatrná komunita v jeho rodném městě.

Zvláštním impulzem se pak Hilariovi stal začátek Janova evangelia – slova o Slovu, které bylo na počátku, Slovu, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Jak sám píše, „zde našla otřesená a úzkostná mysl více naděje, než čekala“.

Ve svých čtyřiceti letech byl Hilarius jednomyslně zvolen biskupem své malé křesťanské komunity v Poitiers. Nedlouho poté se setkal se sv. Martinem, pozdějším biskupem v Tours, a nasměřoval ho k duchovní dráze. Poitiers se za Hilariových časů stalo ohniskem šíření evangelia po celé provincii.

Hilarius se však také zapojil do sporů mezi arianismem a katolickým křesťanstvím, což mu roku 356 vyneslo trest vyhnanství v maloasijské Frýgii. Čas svého čtyřletého exilu využil velmi plodně – zde sestavil své dvanáctisvazkové dílo O Trojici (De Trinitate). Po návratu byl vítán s nadšením a ovacemi.

Křesťanská církev se roku 325 na koncilu v Nicei shodla na svém vyznání víry – zaznívá dosud při bohoslužbách. V něm vyznáváme víru v Ježíše Krista, který je „pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený“. Arianismus však toto vyznání odmítal; pro ariány byl Kristus jakýmsi nižším božstvem, podřízeným Otci, a „byla doba, kdy nebyl“. Tato zjednodušující podoba křesťanství byla dosti atraktivní pro římské císaře; hodil se jim koncept „jednoho Boha na nebi a jednoho vladaře na zemi“, panovníka, který je reprezentantem „nebeského monarchy“, který stojí nad obyčejnými smrtelníky a nemusí s nimi ztrácet slova, protože „Slovo, které se stalo tělem“ na způsob obyčejných smrtelníků, je přece svrchovanému božstvu poddáno…

Hilarius z Poitiers hájil vyznání víry církve, víry v Boha jediného v Trojici, Boha žijícího intenzivním vnitřním životem, kterým je láska mezi božskými Osobami, sobě rovnými v důstojnosti, svatosti a božství. Činil tak z pozice biskupa Poitiers ještě několik let, než odešel na odpočinek, aby se po zbytek svých dní mohl věnovat studiu Písma a psaní komentářů k žalmům. Do Otcova domu se vrátil roku 367. Téměř 15 století poté, roku 1851, byl prohlášen učitelem církve.

zdroj: santiebeati.it