S P. Pattonem o inspiracích pro křížovou cestu Koloseem

Texty pro velkopáteční křížovou cestu v římském Koloseu připravil P. Francesco Patton OFM, bývalý představený Kustodie Svaté země. Logicky se tedy v nich zrcadlí utrpení křesťanů a vůbec civilního obyvatelstva v současných válečných konfliktech, zvláště na Blízkém východě.

Fotogalerie

2

Už od dob první světové války, připomněl P. Patton, se církev staví na stranu obětí válečných konfliktů. Ty v současné době probíhají nejen na Blízkém východě, ale celkem v šedesáti zemích, tedy bezmála třetině světa. Papež Lev XIV. opakovaně vyzýval k míru, naposledy při nedělní polední modlitbě, kdy varoval, že „Bůh nenaslouchá modlitbám těch, kdo zahajují války a mají ruce od krve“.

Současné křížové cesty

V současnosti lze najít postavy křížové cesty mezi mnoha konkrétními lidmi, kteří prožívají utrpení z řady důvodů, uvedl P. Patton jeden ze zdrojů inspirace pro svá zamyšlení. Trpící ženy a matky dnes představují Marii, Veroniku a jeruzalémské ženy; mnozí humanitární pracovníci, ale i žurnalisté ztělesňují Šimona z Kyrény, když nasazují vlastní život, aby poskytli pomoc potřebným nebo podali pravdivé zprávy světu.

V duchu sv. Františka chce P. Patton „kráčet v Kristových stopách“ a vyjádřit tak blízkost vtěleného Božího Syna každému člověku, „jeho přítomnost v srdci každého z nás“. Je to Kristus, který dává svůj vlastní život, aby každá lidská bytost mohla žít vlastní lidskou konečnost a smrtelnost „s výhledem na obzor Velikonoc, zmrtvýchvstání, věčného života, účasti na samotném Božím životě“.

S „výhledem“ na Svatou zemi

P. Patton je v současnosti členem františkánské komunity na hoře Nebo v Jordánsku. Toto místo, z něhož podle Starého zákona věnoval Mojžíš poslední chvíle života pohledu na Zaslíbenou zemi, získali františkáni roku 1932 od spřátelené beduínské rodiny. Může tedy hodnotit situaci křesťanů ve Svaté zemi z vlastní zkušenosti. Popisuje ji jako „velice obtížnou, ne však nemožnou“, přirovnává ji k podmínkám, v nichž žili křesťané 1. století. „Být křesťanem ve Svaté zemi (a všude tam, kde jsou křesťané menšinou, často pronásledovanou) je misijní povolání: jsme zváni k tomu, abychom ukazovali milosrdnou tvář Boha, který přijímá každého člověka,“ dodává.

Ovšem tak jako v Ježíšových dobách, i dnes působí v různých náboženstvích „zélóti“, tedy militantní vyznavači, kteří ospravedlňují násilí Božím jménem. „Najdeme je mezi muslimy, židy, křesťany i zastánci radikálního sekularismu,“ přiznává se zármutkem P. Patton. V tomto kontextu má církev velmi důležitou roli: připomínat, že je třeba „dát císaři, co je císařovo, ale zároveň Bohu, co je Boží“, tedy „zbavovat politickou moc náboženského nátěru a zároveň podporovat náboženskou svobodu pro všechny“, uvádí P. Patton a doporučuje jako vynikající východisko prohlášení z Abú Dhabí, Dokument o lidském bratrství spolupodepsaný papežem Františkem a velkým imámem Ahmadem al Tajíbem, stejně jako encykliku Fratelli tutti.

Generační a kulturní změny

„Má-li být ve Svaté zemi mír,“ zamýšlí se P. Patton, „čeká nás ještě velmi dlouhá cesta, která vyžaduje změnu generační, politickou a především kulturní.“ Současnost naneštěstí postrádá „prorocké postavy“, což je potíž nejen pro Svatou zemi či Blízký východ.

Situaci však P. Patton nevidí jako zoufalou. S nadějí sleduje vznik a růst občanských hnutí a malých skupin, které hledají cesty ke smíření, stejně jako nové vzdělávací programy vedoucí k soužití a bratrství, úctě a přijetí druhého člověka. „To platí nejen pro Izrael a Palestinu, ale i pro státy Evropy,“ dodává závěrem.

-zd-