Evangelizace a blízkost migrantům: Cesta do srdce výzev Evropě

Z Madridu přes Barcelonu na Kanárské ostrovy – výzvy poutní cesty Lva XIV. do Španělska sto let po smrti Gaudího, architekta baziliky Sagrada Familia

Sedmidenní cesta, kterou se papež Lev chystá podniknout do Španělska a která ho povede do hlavního města Madridu, poté do Barcelony a nakonec na Kanárské ostrovy, je poutí do srdce výzev pro Evropu. Nebo lépe řečeno: poutí, která ve třech etapách shrne velké výzvy pro církev Starého kontinentu. Po cestě do Turecka a Libanonu, cestě s hlubokým významem pro ekumenu a pro mír v jedné konkrétní zemi, Zemi cedrů, kterou v posledních měsících zachvátil devastující konflikt s dopadem na obyvatele zasažené izraelským bombardováním; po bleskové návštěvě Monackého knížectví; po jedenáctidenní dubnové pouti po čtyřech afrických zemích (pouti „misionářské“, kterou chtěl Lev podniknout jako první cestu svého pontifikátu) – dnes se Petrův nástupce setkává s evropskou společností výrazně polarizovanou, se společností španělskou.

První etapa, Madrid, se ponese zvláště ve znamení setkání se členy parlamentu; je to důležitý okamžik, který má připomenout, jakým pohledem se církev dívá na politiku a její poslání pro společné dobro. Je to dnes pohled, který je na hony vzdálen od jakékoli podoby „aliance trůnu a oltáře“ stejně jako od omezení křesťanské víry na čistě individuální záležitost, jak ji vidí ideologický laicismus. Daleko od oněch aliancí, protože se církev – má-li zůstat sama sebou a hlásat evangelium – nemůže a nesmí opírat o mocenské struktury a vytvářet takové vazby, které by zatemnily její poslání. Daleko od redukujícího přístupu, protože víra je vtělená a křesťané jsou povoláni k tomu, aby vydávali svědectví evangeliu konkrétním nasazením pro společnost lidštější, spravedlivější a pozornější vůči těm posledním. Španělská církev, povolaná svědčit o jednotě v mnohohlasu za časů polarizace a kulturních válek, prošla v minulém století spolu s obyvateli Pyrenejského poloostrova dramatem občanské války, jejíž rány ještě nejsou všechny a zcela zahojeny.

Jak dnes hlásat evangelium ve společnosti charakteristické svou velkou křesťanskou tradicí, která utvářela její identitu, a zároveň společnosti, která se dnes stále více jeví jako sekularizující? Právě tato otázka bude provázet římského biskupa po celou dobu jeho cesty. V Barceloně, kde při návštěvě velkolepé baziliky Sagrada Familia papež slavnostně otevře nejvyšší věž, zasvěcenou Ježíši Kristu, se nabízí možná odpověď: jazykem krásy. Církev odjakživa promlouvala ke všem prostřednictvím umění, zvláště pak obrazů. V průběhu staletí se rozvíjela jedinečná katecheze s využitím fresek, mozaik, plastik. Sagrada Familia, plod víry a geniality katalánského architekta, zesnulého právě před sto lety a nyní na cestě k úctě oltáře, je vynikající příklad takového jazyka krásy. Kdo má před očima tuto baziliku, má dobrého průvodce na cestě k podstatě křesťanské víry. Lekce Antonia Gaudího je tedy nesmírně aktuální, zvláště pro naši dobu a pro Evropu, kde se fakticky přerušil proces předávání víry v rodinném prostředí a kde již nelze brát první evangelizaci za vyřešenou otázku.

A konečně etapa na Kanárských ostrovech, Gran Canaria a Tenerife: zde je na dosah ruky drama prožívané migranty. Ti zde – přežijí-li cestu – buší na vrata Evropy, i když Starý kontinent často na tuto nouzovou situaci nereaguje koordinovaně a organizovaně a nechává řešení pouze na nejexponovanější země, mezi něž je rozhodně třeba řadit i Španělsko. Jak je známo, přání vydat se na Kanárské ostrovy vyjádřil již papež František; tuto touhu tedy jeho nástupce vede k naplnění. Lev XIV. loni v říjnu vydal apoštolskou exhortaci Dilexi te, plod práce zahájené již za předchozího pontifikátu. V tomto textu zřetelně vystupuje úzké spojení mezi Kristovou láskou a jeho výzvou být nablízku chudým, posledním, trpícím, „cizincům“, o nichž mluví Ježíš v evangeliu. V encyklice Magnifica humanitas žádá papež „o změnu úhlu pohledu, o možnost podívat se na svět zespodu, očima trpícího člověka, nikoli optikou těch na vrcholu; o pohled na dějiny pohledem maličkých, nikoli z perspektivy mocných; o výklad historických událostí z úhlu pohledu vdovy, sirotka, cizince, raněného dítěte, vyhnance, uprchlíka“. Kanárská etapa cesty tedy vstupuje do samotného nitra aktuálního utrpení těch posledních spolu s povoláním křesťanů vydávat svědectví evangeliu. A s tím jde ruku v ruce univerzální povolání k zodpovědnosti: povolání zůstat člověkem, zůstat lidským.

překlad - zd -